Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem

Tvůj táta o sobě prohlašoval – a bral to jako vyznamenání –, že je  komediant. Protestoval bys, kdybys byl pro změnu nazván šaškem?

No, s tím by se rozhodně dalo souhlasit. Šašek je obrovské rozpětí – na jedné straně jde o synonymum blázna – dvorní blázen říkalo se často místo šašek –, a na druhé straně je to i cirkusový klaun. Ten chytrej a trochu vyčůranej August, i jeho hloupější protějšek. Ale publikum stejně oběma říká šašci.

Šašek je shrnující výraz pro ty, kteří se nějakým způsobem liší, nebo na to jdou jinak. Šaškovi bych se vůbec nebránil, naopak, na takové označení bych byl patřičně hrdý. Slovy klasika: „Šat blázna dejte mi a volnost pravdu říci“ nebo v jiném překladu: „ za šaškovskou kazajku šel bych světa kraj“. Skoro bych dodal: „Šel bych s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“ (smích).

 

Před lety jsi účinkoval v Shakespearově Hamletovi v režii Vladimíra Morávka. S velkou chutí sis tehdy zahrál hrobníka. Nebo snad šaška?   

Samozřejmě, že hrobníci jsou šaškovské role. Shakespeare měl v souboru specialisty na šašky a potřeboval je zaměstnat v každé hře, proto jim úmyslně psal postavy na tělo. Ostatně i Hamlet je svým způsobem šašek, který  intelektuálně zesměšňuje všechnu tu přetvářku kolem sebe. A hrobníci to dělají také, jen s humorem z jiné společenské vrstvy. 

 

A co šašek jako skotačící filozof? Jak kdysi slavného anglického spisovatele a filozofa G. K. Chestertona trefně charakterizoval Karel Čapek…

Chesterton, který měl rád dobré jídlo a dobré pití a všechno, co k životu patří, nutně musel být praktikujícím filozofem. To se nedá dělat někde odtrženě, někde v učebně. Anebo takový Sokrates, který chodil po Agoře s rozsvícenou lucernou a tvrdil, že hledá člověka… A když ho Platon definoval jako dvounohého tvora bez peří, šel do kuchyně a vrátil se s oškubaným kuřetem. Svým žákům ho ukazoval se slovy: „Hle, Platonův člověk!“ Co jiného byl v té chvíli Sokrates než šašek? Rozdíl mezi filozofem a šaškem – pokud je – pak je zanedbatelný. Řekl bych to takhle: Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem.

 

Platí, že ten či onen musí mít odvahu? Povolání šaška u královského dvora bývalo jistě nevděčnou profesí…

Vzpomeňte si na Werichovo slavné rčení – král potřeboval někoho, kdo by mu řekl pravdu. Tak ji vyslovil šašek a král ho za to nakopl, což byla pro šašky uznávaná středověká mince, a jelo se dál. V tomto případě nejde o odvahu, ale spíš o odpovědnost. Když šašek cítí, že by měl něco říci, tak to řekne. Mezi námi, kdyby si to šašek mohl rozmyslet… A to je další podmínka šaškovství, že vzniká teď a tady. A znovu parafrázuji Jana Wericha: Někdy mozek žasne, co to ta držka povídá.

Pro šaška je to nutnost, přirozenost, on nemůže jinak, on to prostě plácne a pak čeká, jestli z toho bude malér, nebo ne… a zase se obloukem vracím k svému tátovi. Když během normalizace několikrát řekl něco velice nepříjemného do očí svých nadřízených, konkrétně bývalému místopředsedovi KNV v Hradci Králové panu Pravdovi (a bylo to tedy jméno poněkud zavádějící), a když už to z jeho strany hrozilo velkým výbuchem, nakonec Pravda mávl rukou a řekl – no, co bych od tebe chtěl, ty jsi takový šašek! Ono těm šaškům leccos prošlo, protože pánům přišlo pod jejich úroveň se zahazovat se šaškem. Byla to svým způsobem obdoba anglického rčení „na sedícího ptáka se nestřílí“. Neboť sedící pták – a stejně tak šašek – je bezbranný. Ale přitom si neuvědomovali, že myšlení a ta „držka“ je ta nejmocnější zbraň.

Takový šašek je pomalý rozkladač. Jak říkáme my latiníci – je jako krůpěj, která rozrušuje i ten nejpevnější kámen. Nikoli silou, ale dobou svého padání. Šašek nezpůsobí revoluci, spíš evoluci. On si nikdy nestoupne do předních řad… No vemte si, milostivá paní, jak by vypadala armáda, kdyby v čele kráčel šašek a řval hrr na ně! (smích)

 

Zůstává člověk šaškem po celý život? V osmdesátých letech minulého jsi spolu se svým kamarádem Milanem Musilem objížděl republiku s oblíbenými kabarety. Nedávno jste se k nim vrátili. Je v tom nějaký hlubší důvod? Cosi nevypovězeného o společnosti a ve společnosti? Nebo jste si jenom chtěli udělat radost?

Abych řekl pravdu, takhle do hloubky jsem o tom neuvažoval. Milan jednou přijel a navrhl, jestli bychom si zase nezačali blbnout. Mně to nescházelo, protože jsem se průběžně realizoval v Jesličkách. On se ale z té oblasti úplně vytratil, stal se pořadatelem akcí ve svém soukromém hudebním klubu, a začalo mu to chybět. Tak jsme se rozhodli, že bychom si po čase zase něco zkusili. Vždycky když začnu na něčem dělat, mám takový zvyk, že si sám pro sebe o tom napíšu písničku. Takové PROČ. A vzhledem k tomu, že už nám je opravdu dost přes šedesát, napadl mě refrén: „Co to nutí staré blázny vracet se na jeviště. Holt lidský smích je zvuk tak krásný, že už se těšej, až uslyší ho příště.“

 

A byla to čirá náhoda, že jste se trefili svou premiérou-derniérou a její rekonstrukcí do tak vypjaté povolební doby?

Prosím tě, která doba v Čechách nebyla vypjatá!

 

Vyšinutá, extrémní?

Ne, u nás to spíš znamená, že jsme na nějaký čas vypnuli a pak zase zapnuli. Cyklisti tomu říkají, že jezdec na konci peletonu „plápolá na gumě“ a pak ho ze všech sil dojede. Někdy mám pocit, že celý náš národ je mistr světa v plápolání na gumě. (smích)

 

Z vaší rekonstrukce mám skličující divácký zážitek. Jednak jste mě po celé představení nenechali vydechnout, jak mě od smíchu bolela bránice, a navíc jsem každou chvíli musela napínat uši, protože v publiku byla přítomna nepřeslechnutelná Martina Vobořilová, toliko tvoje žačka ze souboru Dospělá embrya. Za svůj burácivý smích byla po právu oceněna.

To je pravda, dostala překrásnou cenu – sousoší dvou skleněných labutí, které jeden z členů našeho hereckého minisouboru našel při úklidu. Zatímco jeho žena chtěla ten „krám“ vyhodit, jeho napadlo, že ji udělíme jako cenu pro nejvíce se smějícího diváka. Jako v Čechách většinou bylo dopředu jasno, komu bude cena udělena. (smích)

 

To byl takový můstek, po kterém můžeme volným krokem přejít ke tvému souboru Dospělá embrya. K čemu tady je? A pro koho?

To je zvláštní přírodní úkaz. Na Lidové škole umění Střezina v Hradci Králové v dobách minulých existoval Kurz pro pracující. S přechodem na ZUŠ byl přejmenován na Studium pro dospělé, což je markantní ukázka toho, jak se společnost po listopadu 1989 vyvíjela. Nejenže se posunula od kurzu ke studiu, ale také od pracujících k dospělým, zřejmě proto, že nikdo už nepracoval. Mimochodem pro výpočet školného existují jenom dvě tabulky: jednak školné pro studenty a pak školné pro osoby samostatně výdělečně činné, kam ale patří i jakýkoli pracující v zaměstnaneckém poměru, lidé na mateřské dovolené, senioři i nezaměstnaní.  A teď k tomu názvu – už v dobách, kdy to byl Kurz pro pracující, jsme měli jednu skupinu dospělých studentů, která mezi námi pedagogy rotovala. Když se po letech v kruhu vrátila ke mně, už se jmenovala Studium dospělých. Zdálo se mi to zvláštní, a tak jsem soubor s jeho svolením pojmenoval Dospělá embrya. Dospělý člověk, který si platí za to, že se může v dospělém věku učit hrát divadlo? Viděl jsem v tom paradox, něco divně zárodečného, a proto Dospělá embrya. Od počátku jsme přijali programové heslo: dobrá pohoda v hrsti je lepší než velké umění na střeše. To byla ta doba, kdy začal postmodernismus působit na všech dostupných či nedostupných místech a všichni začali dělat umění. A já na to nějak nejsem.

Protože dospělých začalo přibývat  – spousta našich žáků totiž po dovršení 18 – 19 let nechtěla odcházet – ,  vyřešili jsme to tak, že každý kantor napsal svůj projekt, který by chtěl v příští sezoně dělat, a lidi se k němu zapisovali. Pedagog si tak nemohl vybrat studenty své krevní skupiny, což byla velice zajímavá zkušenost. Naopak - učil jsem se pracovat tak, aby se moji především studenti mohli realizovat. Musím říct, že mi tenhle systém velice vyhovuje.

 

Co je tou největší motivací pro Dospělá embrya? Sotva se z nich stanou umělci. Je to svým způsobem terapie nebo neukojitelná hravost? Nebo všechno dohromady?

Ano, ale někdy v tom hraje roli i náhoda. Já třeba za nejhezčí příchod do souboru pokládám, když jedna učitelka z mateřské školy mluvila o tom, že by to divadlo zkusila, ale měla ostych se přihlásit. A tak jí její dcera k Vánocům zaplatila na půl roku školné. Už je u nás dlouhá léta a stala se z ní velice dobrá herečka. A jindy další zájemkyně přišla s plamenným prohlášením, že si přeje chodit do divadla, aby se naučila lépe formulovat myšlenky, a být tak vyrovnanějším partnerem v diskusi svému manželovi. To jsem se trochu zalekl…

 

Podařilo se?      

Tak napůl.

 

Pokud jde o dramaturgii, je o tobě známo, že ti nevyhovují divadelní hry. Proč?

Kvůli ženskejm. V souboru převažují, v počtu postav dramatických kusů rozhodně ne. A zahrát si chtějí všechny…, ale hlavně – raději volím prózu, výjimečně poezii, protože mi vyhovuje určitá volnost. Literární text mohu lépe přizpůsobit svému vidění světa. Já nemám autorské ambice v tom smyslu, že bych chtěl vymýšlet nový příběh. A taky proč, když existují dobré a stále platné příběhy. Člověk by měl znát meze svých schopností. Pokud něco umím, tak podívat se na známou látku trochu jinak nebo vypíchnout v ní něco překvapivého. Rozhodně nedělám parodie nebo nějaké surové úpravy, to nechávám jiným. Pro mě je největší úspěch, když do předlohy připíšu kus, který podle mě chybí a lidi pak říkají, to je opravdu jako od autora, on to tam jenom zapomněl napsat. Takhle jsem třeba dopisoval pasáže do Vančurova Konce starých časů – a byla to moc pěkná práce.

Zatímco do divadelní hry se jen těžko vpisuje. I když se musím přiznat, že mám za sebou i tuhle zkušenost – ne tedy s dospělými, ale s dospívající skupinou. Jeden divadelní kritik, tehdy začínající student gymnázia, urputně trval na tom, že budeme hrát Past na myši, mistrnou detektivku Agathy Christie. Mělo to jen jeden háček, v souboru bylo o pět ženských víc, než bylo v textu. Ale nejmenovaný Zahálka se na mě podíval a řekl: „Já ti věřím, ty je tam napíšeš!“ Co mi zbývalo než připsat pět rolí. (smích)

 

Tak tedy úprava starých dobrých příběhů …

A je to už pěkné rozpětí…Vůbec první, čím se představila Dospělá embrya, bylo  divadlo poezie, i když trochu netypické, protože jako východisko jsme si vzali krásnou sbírku Párkář od pana Hiršala. Literární skvosty na téma párek a jak by ho zpracovali jednotliví slavní čeští básníci. Tam je úžasná erbenovská balada, Havlíčkův epigram, krásný Seifert… Veliká radost. A hned jsme tím dali najevo, že pro nás je důležité být nad věcí, a přitom nezesměšňovat autory, stejně jako to nečinil Hiršal. Prostě nemyslet si, že děláme víc, než umíme a než chceme. Jeden můj literární oblíbenec, Raimond Chandler, psal raději vynikající detektivky, než by byl autorem průměrných románů. Někde uvedl, že psaní nepokládal za nic víc než za prostředek, aby se jeho žena mohla přikrýt a být v pohodlí a v teple. Tak to je ukázka toho, že když je člověk dobrý řemeslník, ale nemá to posvěcení, ten lví spár, nemá se snažit ze sebe dělat toho kumštýře. Je to jen otázka času, kdy někdo vykřikne poprvé, že král je nahatej. No a potom „párkování“, abychom ukázali, že jdeme z obskurdit do obskurdit, tak byla má velká láska –  Gustav Meyrink, výběr z jeho povídek z Černé koule, kam jsme přidali i Josefa Hrona Metánovského a všesokolské slety, a dokonce i výstavbu veřejných záchodků. Zalíbil se mi velký spor o to, kde by v Praze měly stát veřejné záchodky a jak by měly vypadat. Prostě Praha se vším všudy. Pak jsme dělali třeba Poa nebo Steinbecka, Škvoreckého, Tři muže ve člunu… Mě nebaví dělat dva roky po sobě podobné věci. A doufám, že soubor taky ne.

 

A teď zcela aktuálně…

Anglická mozaika – mixáž ze všech autorů z oblasti anglosaského humoru, které jsem za těch 26 let v Jesličkách připravoval. Je to už součást toho předkremačního bilancování. (smích)

 

Co když se šaškovi stane, že mu v souboru přistane jiný šašek, jehož ego sahá až do nebe? Stalo se ti to někdy a jak jsi to řešil? 

Dva šaškové na jednom smetišti? A proč ne? Někdy je jich i víc. Vždycky jsem si přál dělat ve dvojici a právě s Milanem Musilem se mi to povedlo nejdéle. V prvních letech Jesliček jsem dělal kabarety i s Pavlem Peškem, příležitostně jsme se sešli s Vladimírem Justem, na to moc rád vzpomínám. Ale protože se snažím během představení dát prostor především „embryím“, nejčastěji sedím u světel a u zvuku. Někdo to přece dělat musí! A když oni si platí… Ale hlavně je nechci na jevišti příliš usměrňovat, protože pak by si moc nezahráli. Ostatně tím druhým ve dvojici je můj soubor na jevišti. V tu chvíli jsou všichni jako by moje součást. Asi ve mně po tátovi zůstal kus toho kantora, protože největší radost mám z toho, co se lidi na jednotlivém představení naučí a v čem jsou zase o kousek lepší. Přiznávám, že jsem špatný režisér, protože nedovedu vylepšovat představení a pořád ho precizovat. Pro mě není důležitý výsledek, mnohem zajímavější je vlastní proces. A kdybych si mohl jednu jedinou věc v divadle přát, tak by to byla ta, abychom se vrátili k té nejantičtější antice a každé divadlo se hrálo jen jednou – teď a tady! Nesnáším reprízy. Proto komedianti volali Cirkus Unikum – dnes naposled, i když tam byli třeba ještě týden.

 

Ta výlučnost, vzácnost okamžiku…

Vy diváci jste vlastně vyznamenaní tím, že jste při tom, a už nikdo tohle mít nebudete.  Pro mě je cennější nový okamžik v životě, než opakování starého. A zas jsme u té antiky: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

 

Když jsem připravovala knížku o Františku Kupkovi, našla jsem jeho provokativní citát: „Politické události se mění, státy zapadají do nicoty, ale jenom obraz, socha zůstávají.“ – A já si myslím, že tak docela nemá pravdu, že trvalejší než vizuální díla, která mohou být zničena, spálena, je slovo, že slovo má naopak největší přesah a vliv přes staletí.

Ono je v podstatě jedno, jestli je to socha nebo slovo… Když to vezmeš takhle, tak kniha taky může být spálena. V té Hanťově oáze, kterou letos hrajeme, Karel Syrůček říká překrásnou věc, o kterou nám jde, a jistě o ni šlo i Kupkovi: „A oni ty knihy lidi pálí a tady lisujou na těch lisech úplně zbytečně, protože pokud ty knihy mají lidem co říct, tak obsahují jenom to, co je v lidech, co lidi vymysleli, co lidi cejtí, a pokud to tak je, tak na to přijdou znova. A proto je přesto všechno slyšet tichý smích těch pálených a drcených knih.“ A to se mi neuvěřitelně líbí: tichý smích pálených a drcených knih. A to platí také o vandalsky rozbíjených sochách nebo plenění alexandrijské knihovny… Když to v těch lidech je, když to dokázali jednou, tak to udělají zas, protože jsou věci, které se nemění. Teď už nevím, z jaké je to písničky … že se mění jen jména, ale nemění se příběhy. Krásně je to vidět u Shakespeara. Zatímco příroda musí bořit, aby mohla znovu stavět, tak člověk znovu staví, přestože to jiný člověk boří. V tom je ta odpovědnost tvořit znova, i když už jakoby není na co navázat. Nepodělat se z toho.

 

Je lepší blázen s dobrým nápadem, nebo člověk bez fantazie?

Já bych řekl, že dokonce i blázen se špatným nápadem je lepší než lidé bez fantazie, protože i špatný nápad může inspirovat – zejména u těch klaunů. To platilo u Wericha a Voskovce a stejně tak u Suchého a Šlitra, Smoljaka se Svěrákem, když vymýšleli gagy. Jeden řekne sebevětší blbinu a druhý z toho  vykřeše NĚCO. Nebo citace z Cirkusu Humberto, kde direktor Berwitz říká Kerholcovi: „Sem s tou myšlenkou, Karl, z každé myšlenky se dá něco vydrezírovat!“

 

V literatuře je šašků požehnaně, můžeme některého zmínit?

Z určitého úhlu pohledu neexistuje větší šašek než jistý Johanes doktor Faust. To věčné pídění po něčem, co nemůžeš mít, po něčem, co uniká… Jakmile si chceš něco přivlastnit, tak to je vlastně to, co šaškové nejvíc zesměšňují. Pro šaška je celý svět v podstatě pohladitelnej, ale neuchopitelnej ve smyslu mít, vlastnit…. Všechny velké dramatické postavy v sobě musí mít něco šaškovského. A kdo je větší šašek? Šašek krále Leara, nebo král Lear sám?

Pro mě je jednou z nejkrásnějších šaškovských disciplín věda. Když se uplatní některé klaunské či šaškovské principy naprosto vědecky, tak je to naprostá krása. Například moje oblíbená knížka z Pobaltí – Klíč k určování Rusalek, kde jsou tyto bytosti zcela seriózně vědecky dělené do skupin (např. rámusilkovité), popisován jejich výskyt, etologie apod.

 

A co teprve politika?

No jéje… Někdy v roce 1996 jsme v jednom kabaretu v Jesličkách zakládali přípravný výbor strany šašků. Vycházeli jsme z myšlenky, že je nutné v tom udělat pořádek, protože šaškové jsou rozptýleni v různých politických stranách, a proto je potřeba je soustředit, aby bylo jasno. A říkali jsme – no jo, ale rozdíl mezi námi a jimi je v tom, že oni jsou šaškové bezděční, oni netuší, že jsou šaškové, zatímco my to víme a jdeme do toho programově. Dokonce jsme úmyslně nezaložili stranu šašků, protože jsme zjistili, že přípravný výbor může po neomezenou dobu dělat prakticky totéž, co ta politická strana, a přitom není nikomu a za nic zodpovědný. Tenkrát jsme se hodně vyblbli.

 

Pravým smyslem života je hra, říká Chesterton – je to i krédo šašků?

Je a není. U šašků je všechno ano, ale… U šaška nemůže být nikdy nic jednoznačného. Proud prochází, proud neprochází… Jsou lidi, kteří potřebují mít všechno jasný a jsou lidi, kteří potřebují všechno nejasný. To jsem třeba já. Šaškovství je vždycky střet reality s jiným pohledem na realitu. A velmi podobné je to u jiné naší společné lásky – u poezie. To, co je u šašků gag, je u poetického vidění světa metafora.

Vybavuji si vzpomínku Jiřího Voskovce na setkání s cirkusovými klauny bratry Fratellini: Najednou střih a uprostřed šílených scén se v úzkém kuželu světa objeví klaun, který na něco pidliká. A teď se ten reflektor začne sunout dál, klaun se ocitne ve tmě, ale společně s druhým klaunem jde, zvedne ten světelný kužel a vrátí ho zpátky… Je to klaunství nebo poezie? Je to oboje, protože jedno bez druhého není možné. Opravdová poezie – to je kouzlení se slovy, s představami. Stejně jako klaunství, protože jen imaginací se z reality stane gag.  

A nemohu si ještě odpustit vyznání Falstaffa ve Werichově verzi Falstaffova babího léta, které končí krásným doslovem: „A budeme se dále vídat s dámami v nenaplněných snech, s pány při holení, když na sebe budeme vyplazovat jazyk,“ a následuje závěrečná věta: „A poklekněme k modlitbě za naši královnu, za poezii.“ Za to okouzlení životem (nebo jak se psalo v normalizačních knihách ono „radostné přitakání životu“) je Falstaff vděčný poezii. To je ta královna, která mu umožňuje takhle žít.

 

Myslíš, že se ti daří něco z této imaginace přenést na svá Dospělá embrya?

Každý pro tohle vidění má schopnosti, je to jenom v míře. Do někoho to „vtlučeš“ poměrně snadno, protože čeká jenom na to, až mu ty dvířka otevřeš, jiného do nich musíš postrčit. A jsou těžkotonážníci, které do těch dvířek musíš vytlačit, a oni se pořád brání – to ne, to ne, já si chci zachovat zdravý rozum.

Tak jako je neviditelná ruka trhu, tak je i neviditelná ruka šaškovství. A je pravda, že někdy si u toho počínám nejemně. Někdy i ve mně bouchnou saze.

 

Chceš říci, že patříš mezi režiséry, kteří křičí na své herce?

Občas jo, ale vždycky se jim snažím vysvětlit, že když křičím, tak se nevztekám na ně, ale na sebe. Ve skutečnosti se zlobím na svou nedostatečnost, na to, že nejsem schopen věci vysvětlit tak, aby to pochopili. Ale přiznávám, že je asi těžké uvěřit, že když řvu na ně, tak vlastně řvu na sebe… jeden podobně založený kolega si jednou povzdychl: „snad mi to odpustěj… nebo si aspoň zvyknou…“ taky pěkná šaškárna, ne?

 

Vizitka
PhDr. Jan Dvořák jr. (narozen 28. 8. 1952 v Havlíčkově Brodě), vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština a latina. Působil ve třech zaměstnáních: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové ( 1977 – 1990), Okresní úřad v Hradci Králové (1990 – 2001), ZUŠ Střezina v Hradci Králové, Divadlo Jesličky J. Tejkla (2001 – 2013); tamtéž externě od roku 1990 a od roku 2013 až dosud. Amatérskému divadlu se věnuje od vojny (1975 - 1977).