Mnichov se do nás promítl, ale páteř zlomil jen někomu

Nedávno k vám doputoval vojenský kufr vašeho pradědečka. Co vám v té chvíli běželo hlavou? 

Že je to požehnání a že by ho i ostatní lidé měli vidět.

Proč? Jde přece o rodinný artefakt, o osobní vzpomínku…

Myslím si, že v průběhu času tyto předměty nabyly na své hodnotě. Ale samozřejmě to, jak k nám promlouvají, záleží na představivosti každého z nás.

Jaká je tedy jeho historie?

Kufr doprovázel mého pradědu, podporučíka zbrojní služby Josefa Hrubeckého, v zářijové mobilizaci. Tehdy byl pradědeček zařazen v Josefově u zbrojnice II. sboru, což byla vyšší taktická jednotka čs. armády řídící obranu od Krkonoš po Králicko. Později, v roce 1945, se zúčastnil květnového povstání v Náchodě. Kufr až donedávna přebýval v pozůstalosti u příbuzných v jižních Čechách a po smrti vzdálené příbuzné ho získal do vlastnictví můj otec. Nicméně teď jsem vyhrabal na půdě ještě jeden artefakt a ten je přímo spjat s historií Hradce Králové. Jde o originální smaltovanou ceduli, státní znak s nápisem Velitelství II. sboru. Tato cedule kdysi zdobila štít nádherné funkcionalistické stavby, dnešní Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která ještě v r. 1938 sloužila armádě a kam se po okupaci nastěhovalo Gestapo.  

Zvláštní, jak se po letech věci dostávají do těch správných rukou… Nemrazí vás trochu?

To byste se musela zeptat třeba pana plukovníka Stehlíka, co cítil, když se mu dostal do ruky zápisník Jana Kubiše… Každý z těch předmětů má zakódovaný nějaký příběh a stojí za to ho interpretovat. Konec konců pod tou smaltovanou cedulí si můžeme představit, jak se např. generál Váňa a generál Kutlvašr přeli, zda Hradec Králové má být 15. března 1939 v brzkých ranních hodinách bráněn proti Wehrmachtu, postupujícímu od Jaroměře. Anebo si můžeme představit, kolik důstojníků, kteří se nikdy nezpronevěřili své přísaze republice a umírali v odboji, kolik z nich prošlo pod touto cedulí „cestou do práce“, ať už to byl plukovník Novák, později velitel Náhradního tělesa čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, nebo hradečtí důstojníci zapojení do Obrany národa, např. major Matohlína, který byl v budově velitelství II. sboru brutálně mučen a posléze uprchl z vazby Gestapa ve Fakultní nemocnici.

O tom, že vojenská historická tématika je opravdu vaší vášní, svědčí i to, že kromě své profese nelitujete ani volného času a účastníte se putování po vojenských stopách.

Každý nějak tráví volný čas, ať už v aktivní, nebo pasivní rovině. Já se snažím, což vyžaduje pečlivý time-management, stihnout, co se dá. Nejenom letos v rámci osmičkového roku, ale i v rámci lidských možností a mého osobního života. Upřímně obdivuji kolegy, kteří toho dokážou ještě víc, a přitom mají rodiny i náročná povolání. Je úžasné, kolik práce dělají pro památku a šíření ideálů československého státu.

Pokud jde o Hradec Králové, s tímto městem je spojen příběh Rudolfa Medka,  rodáka a později generála čs. armády. Jako legionář prošel celou sibiřskou anabází, jeho jméno bylo dlouhá léta tabuizováno a jeho knihy vyřazeny z knihoven. Vnímáte jako zadostiučinění, že se o těchto osudech dnes může otevřeně hovořit, a to i v nových kontextech? 

Určitě. Je jen škoda, že se o první republice mluví trochu nadneseně, že stála na legionářském mýtu. Samozřejmě o žádný mýtus nejde. Uvědomme si, že za stát bojovalo 100 000 legionářů. A kolik z nich přineslo oběť nejvyšší! Tisíce mužů padly, tisíce z nich si přivezly šrámy na duši. Mnohým utrpěná zranění přepsala osobní život. Jejich sebevražednost po válce byla poměrně vysoká. Jiné válečný konflikt vmanévroval na životní dráhu, kterou si nikdy nepředstavovali. Ostatně jeden z největších hrdinů první republiky - armádní generál Jan Syrový, první čs. náčelník Hlavního štábu čs. armády, původně nadaný stavař, se netajil tím, že nikdy nechtěl být vojákem. Ale těsně před bitvou u Zborova byl raněn, když mu nepřátelský granát vyrazil oko, a najednou ho tyto události nasměrovaly do pozice národního hrdiny.

Je zajímavé začíst se do periodik z první republiky, hlavně z druhé poloviny 30. let, kdy se Československo připravovalo na válku s Německem. Tam si uvědomíte, na jaké garnituře lidí tato republika stála. Např. v časopise Naše vojsko jsou příběhy řadových legionářů – obyčejných řemeslníků, kteří prokázali neuvěřitelnou loajalitu a odvahu v boji proti bolševikům. A takto byl vychováván nejen vojenský kádr, ale vůbec celá společnost. Z našeho pohledu jsou tehdejší filmy i literatura poněkud patetické, glorifikující. I hrdinové jsou přece lidé z masa a kostí i oni mívají strach a nepřítel není nějaká homogenní masa krvelačných bestií… Ale nelze jim upřít jednotné poselství. Ti lidé mají nějaký ideál a ten stojí za to, aby prolévali svou krev. Ideál vlastenectví, svobody, ideál demokracie a vůbec ducha legií. První republika trvala 20 let. Zeptejme se sami sebe, za který stát v našich moderních dějinách, který trval tak krátkou dobu, jsme byli připraveni umírat po zástupech?

V roce 1938 byl národ sjednocený tak, jako nikdy předtím a nikdy potom. Proč by jinak lidé tolik chtěli bojovat za stát, který jim svou nedokonalostí, ale i díky světové hospodářské krizi, často nedal velké bohatství? V čem byla jeho hodnota? A jak ji lidé definovali? Myslím, že Československo ve 38. roce by každý z nich hodnotil jako domov, jako záruku svobody a jako ostrov demokracie. Za tuto státotvornost, jak říkali Masaryk s Benešem, lidé byli připraveni zemřít.

Čím to, že současní mladí lidé tak málo vědí o našich nedávných dějinách – nejen o roce 1918, ale také o únoru 1948 a listopadu 1989?

Myslím, že problém je v tom, že mladí lidé vyžadují epičnost, atraktivnost historie. Příběh legií epický je a příběh roku 1938 je doslova antickou tragédií. Zatím nejvíce se podařilo zpopularizovat útok na Reinharda Heydricha, což – jak rád říká plukovník Stehlík –, je příběh, za který by se nemusel stydět Herodotos. A totéž platí o východním odboji, o našich letcích ve Velké Británii. U mladých čtenářů v současné době mají obrovský úspěch komiksy. „Tři králové“ pojednávají o legendě domácího odboje. Vyprodaný první díl Stopy legionáře o anabázi legií a druhý díl přináší poměrně značnou faktografickou informaci o jednotlivých legionářských osobnostech. To je jedna forma, jak příběhy šířit, druhou jsou filmy, což se ale příliš nedaří. Každý laik se může zeptat, proč remake „Atentátu na Heydricha“ točí Angličané a ne my. Já se zeptám jinak: Proč proboha 29 let od Sametové revoluce nemáme film o legionářích? Proč nemáme film o východním odboji? Proč se nepodíváme na tuto ohromnou kapitolu bez deformace komunistické historiografie?

Protože nepotřebujeme hrdiny?

Ne, tam, myslím, už vstupuje čistá vypočítavost tvůrců, pro které téma není dostatečně rentabilní. Vezměte si, že neexistuje jediný film, který pojednává o Pražském povstání. Přitom to byla největší pozemní bitva svedená příslušníky českého národa v moderních dějinách. Zúčastnilo se jí 130 000 lidí a Praha tehdy měla necelých 850 000 obyvatel. Pražské povstání je epos o záchraně tisícileté Prahy. Jestliže Francouzi a zejména Poláci svá povstání, která osvobodila jejich hlavní města, zfilmovali rozmáchle, proč toho nejsme schopni my? Proč se místo toho dozvíte jen o zbytečné přestřelce na konci války? Odtud pramení naše malomyslnost, která se do nás zakódovala v letech poválečných, a bohužel jsme ji nedokázali rozlousknout v podstatě dodnes.

Hrozí, že lidé, kteří se nezajímají o historii, budou snadno manipulovatelní?

To je nesporné. Historik Jiří Marek, vědecký pracovní Vojenského historického ústavu Praha, používá Orwellův citát: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost." Musíme pochopit, že všechno, co se nám stalo, má nějakou příčinu, kterou lze adresovat do minulosti. V mých očích je takovým příkladem únor 1948.

Cesta k němu – podle mého názoru – začala už o deset let dříve. Mnichovem. Když si vezmete absolutní absenci politické kultury, která provázela září 1938 ze strany Velké Británie a Francie, když si vezmete absurditu celé situace, kdy jedinou demokracii ve střední Evropě předhodíte nejšílenějšímu diktátorovi, jakého do té doby svět poznal, aby se usmířil mír… Ten šok, to ponížení občanů Československa v kontrastu s tím, že přicházejí o to nejcennější, co mají – tedy o svobodu, na kterou se tak těšili… Tam se to všechno převrátilo.  

Když jste zmínila Rudolfa Medka – barda ruských legií, oficiálně zemřel v roce 1940 na selhávající ledviny, ale řada lidí vám řekne, že vlastně zemřel na Mnichov.

On dokonce na protest proti zahraniční politice Velké Británie a Francie vrátil oběma zemím válečná vyznamenání.

Ano, a zdaleka nebyl sám. Dokonce i v Americe proběhla protestní akce, které se zúčastnili legionáři – mezi našimi krajany jich bylo na 40 000, kteří bojovali v řadách americké armády a po první světové válce se usadili v USA. Tito muži ve filmovém týdeníku na kameru vraceli vyznamenání a anglicky vysvětlovali světu, proč to dělají.

Tam se skutečně jednalo o bod zlomu. I lidé, kteří prošli první světovou válkou jako ruští legionáři a poznali realitu bolševického režimu, najednou říkali, že musíme věřit Rusku, Stalinovi. V té době Sovětský svaz to nebyly jen gulagy a hladomor na Ukrajině. SSSR se mohl prokázat i nepopiratelnými hospodářskými úspěchy a např. vymýcením negramotnosti… A tady, v tomto okamžiku, se začala hroutit Masarykova koncepce našeho zakotvení na Západě. Beneš, jako její architekt a uskutečňovatel, si to uvědomil. Bez toho by komunistická strana v roce 1946 nezískala tak obrovskou, nejenom procentuální podporu občanů, ale podporu celospolečenskou. V únoru 1948 celý tento proces vyvrcholil.

To všechno jsou velká témata a ve vašem případě i velké nasazení. Jak se odreagováváte od své profese i náročného koníčka?

Pro mne je největší relaxací zkusit si prožít něco z dobových reálií. To mne nabíjí. Například už od poloviny srpna procházíme tehdejším pohraničním opevněním v dobové uniformě se vším, co k tomu patří – tj. s nákladem včetně konzerv, zrnkové kávy, cigaret bez filtru apod. Nebo takové vojenské manévry, kdy se učíme naučit nazpaměť vojenské předpisy, jednak abychom skutečně důstojně reprezentovali armádní složky, ale také si vyzkoušeli tehdejší život. A v tom jsem absolutista, vše musí být prožíváno do posledního detailu. Ostatně, je to jednoduché: když budete vypadat jako předobraz, budete se pak chtít i tak chovat.

Někdo hraje basketbal, někdo se vyžívá v adrenalinových sportech, pro mne bylo velkým zážitkem setkání s neteří Josefa Gabčíka v den 75. výročí boje v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. A jiný moment – letos na jaře po mé přednášce o heydrichiádě v Jiráskově divadle v Hronově za mnou přišel pan Burdych, jehož rodina ukrývala parašutistu Potůčka ze skupiny Silver A. Otce mu zastřelilo gestapo, dědečka umlátili řetězem na zemědělská zvířata a babičku deportovali do koncentračního tábora. Když mi tento nesmírně vitální pětaosmdesátník řekne, že jsem posluchačům dokázal zprostředkovat dobovou atmosféru, tak to je pro mne neskutečný kompliment.

To dává vašemu životu smysl?

Určitě, já v tom vidím jeden ze smyslů svého života. Pociťuji jako svůj úděl zprostředkovat lidem příběhy formou, která nedeformuje historickou realitu, která je zaujme a nadchne. Závěr ať už si udělají sami.

Jak tedy vnímáte současné filmy – konkrétně o Janu Masarykovi – kde se autoři dopouštějí zřetelné mystifikace?

Na filmu si cením sekvence zářijové mobilizace. Výborný byl i kompars – mám tu čest znát lidi, kteří se na natáčení podíleli. Tam, kde je hlavní poselství mobilizace a totální euforie, že se budeme bránit a chránit svoji suverenitu, tam slova nestačí. A to se tvůrcům podařilo vyjádřit. Líbila se mi i technologická stránka filmu, je zřejmé, že už jsme schopni dohnat západní produkce. Co mi ale velice vadilo, byla rovina vztahu Jana Masaryka k Edvardu Benešovi. Prezident Beneš je tu velice očerňovanou postavou, přitom šlo o člověka statečného, schopného obrovského sebezapření ve prospěch svého národa. Myslím, že nikdo z nás nemá právo vyčítat mu rozhodnutí z roku 1938. Málokdo chtěl tak bojovat jako Edvard Beneš. Ve svém bytě mám portréty dvou lidí: prezidenta Masaryka, jedná se o obraz z roku 1930 k jeho osmdesátinám, jím podepsaný a věnovaný „bratřím legionářům“, a vedle něj je portrét Edvarda Beneše z roku 1938.

Srdce velí v roce 1938 bojovat, rozum přijmout „mírové řešení“, navrhované západní Evropou. Jako člověk vám řeknu, že jsme bojovat měli, i s ohledem na předky v republikové armádě, bez nichž bych tu dnes neby. Jako historik chápu a musím bránit prezidentovo rozhodnutí.

I tady platí – znát historické reálie a na jejich základě si utvářet vlastní názor. V tomto případě nejde jen o to, že se jejich filmový vztah liší od reality, on je zcela opačný. Jan Masaryk v žádném sanatoriu po Mnichovu nebyl, samozřejmě všichni známe příběh o depresích paní Charlotty a složitém dospívání syna Jana… Masaryk samozřejmě prodělal obrovský otřes stejně jako Edvard Beneš, ale je třeba si uvědomit to, co pronesl v době, kdy přiletěla jedenáctka čs. zpravodajců do Londýna dne 14. března 1939: „Chlapci, dnes startujeme druhý odboj!“ Jasná výzva k opětovnému boji za svobodu vlasti. Prožitek svrchovanosti státu, který zavazuje.

Ten citát se dá vztáhnout také k Mnichovskému komplexu, o kterém jsme mluvili, i k Hradci Králové, když jsem zmínil generála Kutlvašra. Ten pravil, že nálada, která panovala v roce 1938 se již nikdy opakovat nebude. Ale že jediné, co pomůže na deziluzi, která jej vystřídala, je boj za osvobození ČSR.

Mnichov se tak sice do nás promítl, ale páteř zlomil jen někomu. Bez onoho přesvědčení, že stát je víc než zákony nebo hospodářská prosperita, bychom odboj neměli, protože ten je armádou svědomí.

Vizitka

Mgr. Jan Hrubecký (1989) Absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor Ochrana a prezentace kulturního dědictví (2014) a Filosofickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor Historie (2016). Člen Československé obce legionářské – jednoty Hradec Králové. Od roku 2017 je vědeckým pracovníkem Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Zabývá se problematikou meziválečné čs. branné moci a druhého odboje.