pátek
22. března 2019
Svátek slaví: Leona
Legendární poustevník a malíř Václav Matoušek
© Autor neznámý



Malíř a poustevník Matoušek

BEROUNSKO: Nečekaně se ke mně donesla zpráva, že bude – docela poprvé – vydána novela Diogenes a kočky z pera Karla Mejstříka, mého dědečka. Vznikla na základě jeho setkávání s Václavem Matouškem, malířem samoukem, podivínem, který od roku 1932 obýval nuznou chýši pod zříceninou hradu Týřova u řeky Berounky, daleko od lidí, jen se svými kočkami. Lidí se stranil celé roky, nejbližší vesnice Týřovice byla za řekou a vysoko na kopci, vzdálenější Skryje pak po krkolomné lesní stezce ve strmém srázu nad Berounkou asi 3 km. Jen pár chatařů z malé osady mu bylo blíž, ti tu ale bývali jen přes léto. Osada dodnes nese jeho jméno – Matouškov – a on žije v paměti starousedlíků a dnes i chalupářů jako místní legenda.

Autor článku: 
Martina Fialková

Příběh dvou spisovatelů

Proč tady žil, v chudé chajdě, jak dávný Diogenes v sudu? Živil se z ruky do úst, jen co dal les a hodní lidé, když jim do vsi přinesl obrázek. Nikomu se nesvěřoval. Ale dědovi snad trochu. Karel Mejstřík, učitel, spisovatel a novinář z Rakovníka, se s poustevníkem Matouškem vídal někdy v letech 1946-47, kdy během prázdninových měsíců pobýval s rodinou na letním bytě ve Skryjích. Zřejmě na jeho popud  dorazil na návštěvu k poustevníkovi malíř Václav Rabas, s nímž se děda přátelil, a který v Matouškových obrázcích shledal mnohé stopy impresionismu. V roce dalším, 1948, Matoušek, svérázný podivín s citlivou duší zemřel. Už asi nezjistíme, proč se novela, kterou děda později napsal, nedočkala knižního vydání, přestože během let mu vyšla řada jiných novel či povídek. Snad, že Matouškův příběh obestřený kouzlem tajemství, převyprávěl spisovateli Otovi Pavlovi a ten pak napsal svého slavného Fialového poustevníka – povídku na stejný motiv, která vyšla v roce 1977. Děda Otu Pavla uznával, a tak jeho, možná už hotový Diogenes, zůstal tehdy v šuplíku stolu, za kterým já dnes píšu tyto řádky. Dědův spisovatelský stůl spolu s jeho knihovnou z 30. let stojí totiž v mém pokoji.  A příběh o poustevníkovi po letech dostává novou šanci. Václav Matoušek v něm znovu ožívá díky útlé knížce vydané v jednoduché úpravě skupinkou nadšenců. Kdekoli čtenář bude knížku číst, zavoní mu skryjské stráně, uslyší zpívat Berounku nebo šumět potok Oupoř, protékající tajuplným údolím, kde jsou doma černí čápi.

 

Příběh poustevníkův

Narodil se v Cerhovicích u Zbirohu roku 1883 do chudé chaloupky bez otce. S maminkou se museli uživit sami. Učil se řezbářem, maminka zemřela. Měl tehdy velkou lásku, dívku, která si nakonec vzala jiného, bohatého selského synka, a on, chudý chlapec, to neunesl. Prodal rodnou chalupu a chtěl do světa, daleko odsud. Na čas ale skončil na zbirožském zámku, kde v té době Alfons Mucha právě maloval Slovanskou epopej a potřeboval pomocníky. Matoušek se stal děvečkou pro všechno, štípal dříví, šepsoval malíři plátna a připravoval barvy, vozil prý v kočárku malého Jiřího Muchu. A sám se naučil malovat olejovými barvami. Protože ale stále nemohl zapomenout, musel po několika letech dál. Vandroval světem dalších pět let a dostal se až do Alp, na cestách maloval a živil se prodejem obrázků i všelijak jinak. Dobloudil ale zas zpátky domů a objevil pro sebe Berounku u Týřova. To mu bylo už skoro padesát. Na kouzelné louce pod starobylou zříceninou z dob Václava I. zbudoval svůj nuzný příbytek a zůstal. Své lásce Marii hluboko v lese udělal pomník, ke kterému chodíval a nosil květiny. Žil tu s přírodou, společnost mu dělaly jen kočky.

První obrázek si od něj koupil lesník, další pak lidé ze vsi za mouku, vajíčka. Maso nejedl, když kousek dostal, dal je svým kočkám. Přečkal tu i roky válečné, a snad pomohl i odbojářům, když se ukrývali ve zdejších hlubokých lesích. S chataři, kteří si postupně postavili několik letních příbytků o kus dál na louce, mluvil jen zřídka, když chtěl. Občas mu někdo z města dovezl barvy a plátno. Malování bylo jeho vášní, sám se dostával dál a dál v umění zachytit duši zdejší krajiny, jedné z nejkrásnějších, co znám. Jeho les mluvil, řeka zpívala, nebe nad zlatými snopy obilí žhnulo. Mluvily i květiny v prosté sklenici či džbánku. Ty maloval nejčastěji, když si je objednaly panímámy ve vsi, pro dceru ke svatbě či sobě pro potěchu. Lidi na jeho obrázcích nejsou.

Jak přemýšlel o svém životě? Chudobu, zklamání v lásce, samotu v drsné přírodě proměnil ve štěstí. Rozmlouval s živými tvory, kterých tu bylo v lese, ve vodě i na nebi plno. Žádného nezabil, i na své kočky se zlobil, když ulovily v potoce rybu, ale pak jim odpustil. Přemýšlel o člověku i o Bohu. Možná si psal deník, není však po něm stopy. Zůstalo po něm krom obrázků jen několik vět v památníčku hospodyně ve Skryjích, na jehož stránce rozvoněl křehké fialky.

 A je na dně všeho to, co tam dovedeme najít, a nenacházíme-li ničeho, pak to musíme tam sami dáti. Právě tak, jako jsme i samého Boha na nebesa dali, abychom mohli živit útěchu a měli ke komu upínat i naději svou.

Ani ideál ani myšlenka a víra mne neklame, ale já sebe sám, špatně-li volím. Nemám nikoho kromě dvou koček a po tolik roků v samotě a necítím se osamělým.

Celé generace předků jsou ve mně a z děl kultury jejich „já“ mluví ke mně . Každá rostlinka a ba i kámen nabízí mi přátelství a změť myšlenek mne pojí s celým světem - - -

Své krédo věnuji v upomínku           

Já 

 

Dětský příběh

Listuji doma strojopisem, který nám zůstal po dědovi, než se mi knižní vydání dostane do ruky. A říkám si, jak jej asi bude vnímat dnešní čtenář? Nořím se do Matouškovy mysli – děda totiž zvolil formu deníkových zápisků a proto je text v „ich-formě“. Je psán až překvapivě poeticky. Říkám si v duchu, že vlastně dědečka tak poetického si ve skutečnosti nepamatuji. Ani z jeho vydaných jiných prací, kde jeho styl je místy úsečný.  Jsou tyto básnivé obrazy zde skutečně dědovy věty, nebo autentické Matouškovy? Čtu dál a ještě dál – a najednou je to jinak! S údivem nalézám po mnoha letech táž slova, kterými mně děda vyprávěl o přírodě kolem nás, když jsme se toulali podél Berounky, od Čertovky po jez u Čechova mlýna, čilskou rybárnu. A ovšem lesy na obě strany. Karáskův potok, Skryjská jezírka, Výrovka, Jezevce, Vosník, Vápenný… Ta poezie názvů! S dědou jsme chytali ryby, chodili na houby, plavat nebo jen tak běhali po lesích a vyprávěli si. A teď, po letech, teprve vnímám z textu fiktivního Matouškova deníku, jak dobře tu oba znali každý kámen, každý vzrostlý buk na stráni nad řekou. Malíř – poustevník, rozrušený krásou světa, ke mně mluví dědovými slovy – nebo snad naopak?

Nejednou jsme za Matouškem zašli, to už ale jen na skryjský hřbitov. Prý mu chutnaly babiččiny lívanečky, vyprávěl děda. I o tom, jak malíř chudě, ale šťastně žil – i jak skončil. Má tu navršený hrob s prostým křížkem, kam občas někdo ze vsi pověsí věneček z lučního kvítí. Vždyť jeho obrázky stále zdobí stěny zdejších chalup, dnes krásně opravených. Je tu jen pár starousedlíků, a i ti nejstarší ze vsi byli malými dětmi, když na jaře 1948 Matoušek zemřel. Po zimní povodni, která mu zatopila srub, dostal zápal plic, který ho zabil. Snad prý spadl ze své primitivní loďky do ledové rozvodněné řeky, když chtěl přeplout kočkám pro mléko do Týřovic. Nad hrobem na skryjském hřbitůvku, obklopeném lesy, mluvil tehdy můj děda.

Pro mne bylo kdysi dědovo vyprávění jako pohádka. Ale ten poustevníkův srub u řeky pod hradem opravdu byl. I ten hrobeček na hřbitově, a krásné obrázky u babičky a dědy na stěně. Jeden z nich, skoro až pralesní scenerii, Matoušek namaloval v místech, které důvěrně znám. Stejně jako na dalším hrad Týřov a okolní modré a fialové vrchy. Ten nádech mají, když zjara raší bučiny.  

K Berounce pod Skryjemi se stále vracíme. Nejsou už děda s babičkou Mejstříkovi, kteří tu trávili mnoho let své učitelské prázdniny. Řeka mění své koryto, břehy zarůstají, píše se jiná historie. A mne napadá. Kdyby poustevník přežil rok 1948, co by si myslel o rozmetání řádu, jaký na vsi zažil a znal a z něhož se utekl? Jak by dál žil, když jeho dobrodinci – selky a sedláci z blízkých vsí byli vyhnáni ze svých statků do pastoušek či cihelen? A co by si později myslel o spravedlnosti tento přívrženec beztřídní společnosti?

Loni při příležitosti vydání dědovy novely Diogenes a kočky, skryjští uspořádali malou výstavu z obrázků, donesených z okolních chalup, ty však nejsou na prodej. Na křest knížky i na výstavu se sjela spousta chatařů a chalupářů, trempů i vodáků, kteří milují ten kraj. Dílo i duše Matouškova jsou do něj vrostlé už napořád.

Martina Fialková, rozená Mejstříková, spisovatelova vnučka

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

LEDENICE: Loutky, modely lidových stavení, bytový textil, železné nástroje, povozy, saně, kočáry a řada dalších exponátů se vrátí do obnoveného depozitáře Jihočeského muzea v Ledenicích na Českobudějovicku. Stane se tak během první poloviny letošního roku.

Jihočeský kraj
Památky
Co se děje
21.03.2019

HRADENÍN: Zachránit pozdně gotickou baštu v areálu středověké tvrze v Hradeníně se rozhodli středočeští radní. Do konce letošního roku by měla mít novou střechu. Projekt je spolufinancovaný Ministerstvem kultury ČR a bude zařazen do Zásobníku projektů spolufinancovaných z EU/EHP a národních zdrojů. Z celkových nákladů na opravu ve výši 1,028 mil. korun tak Regionální muzeum v Kolíně získá na tuto akci přes 774 tisíc korun.

Středočeský kraj
Památky
Co se děje
21.03.2019

ČR: Po rekordním diváckém zájmu o vysílání zaznamenala Česká televize rovněž nejvyšší spokojenost se svým programem. Zatímco průměrná spokojenost na českém televizním trhu je 8,2 (na desetibodové škále), Česká televize dosáhla na 8,4 - což je zároveň nejvyšší hodnota za posledních pět let.

 

Celá ČR
Knihy, literatura, média
Co se děje
20.03.2019

NEW YORK: Více než dvě stě let odcházeli krajané do Spojených států za lepší budoucností. Často s sebou přes oceán brali i památky na svoji vlast nebo na spolkovou činnost, jako je ochotnické divadlo apod. Tyto materiály dosud nebyly soustavně odborně zkoumány, ani digitalizovány, přesto že počet pamětníků neustále klesá... U příležitosti oslav 100. výročí vzniku ČR se tým badatelů z pražského Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) pokusil o shromáždění a zdokumentování těchto dokladů, aby obohatil a doplnil Databázi českého amatérského divadla, dlouhodobého projektu, který realizuje. Kromě vlastního výzkumu byl v New Yorku, v Českém národním domě pořádán také malý festival českého amatérského divadla. Ochotníci tu vystoupili po dlouhých sedmdesáti letech. O své zkušenosti s pátráním po krajanské a sokolské minulosti a současnosti v New Yorku se s námi podělili Mgr. Jiří Němec a Mgr. Kateřina Klementová, Ph.D.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Lidová kultura, Památky, Vzdělávání, Menšiny a cizinci, Živé umění
Články a komentáře
20.03.2019