Kvalitní tištěné knihy předčí i ty největší technologické novinky

Jana Šrámková, Foto archiv autorky

PRAHA: Také máte pocit, že pro dnešní svět je tištěná kniha tak nějak za zenitem? A také se vám to nelíbí? Potom s tím pojďme něco udělat, třeba tím, že podpoříme tvorbu slibných začínajících spisovatelů, tak, že si koupíme jejich knížku nebo se vydáme na jejich autorské čtení. Jedním z těch, kteří i v dnešní době věří v sílu tištěné knihy je i mladá spisovatelka Jana Šrámková, nositelka Ceny Jiřího Ortena za rok 2009. A právě s ní jsme si povídali o celkové situaci mladých spisovatelů a o budoucnosti tištěných knih.

Pomohla vám nějak tato Ceny Jiřího Ortena k dalšímu rozvíjení vašeho literárního talentu?

Jakékoliv ocenění jen těžko pomůže talentu. Snad sebeprezentaci, autorskému sebevědomí, to záleží na naturelu, jak to kdo prožívá. Cena nepochybně pomohla prodeji knihy samotné, což je velmi příjemné, celkové publicitě a do začátku i k získání jakéhosi statutu autora. Když máte jeden vydaný titul, žádné vykazatelné zkušenosti a někdo po vás pořád dokola chce profesní medailon, je to poměrně stresují. „Za kterou získala Cenu Jiřího Ortena 2009“ – to máte hned sedm slov navíc, spolu s jedním titulem pomalu celý řádek…

O rok později vám vyšla kniha pro děti Putování žabáka Filemona. Co vás inspirovalo k jejímu napsání?

Námětů má nejspíš každý autor daleko víc, než je schopný využít. Na druhou stranu námět sám nic není, to zajímavé – alespoň z mého pohledu – přichází až ve zpracování. Žabáka jsem napsala, protože miluju knihy pro děti, ráda je prohlížím, čtu, hodnotím, znova prohlížím, znova čtu. A zkrátka jsem měla touhu se do jejich světa nějak aktivněji zapojit. Postavy nebylo třeba hledat, všechny se mnou sdílejí lože.

Myslíte si, že jsou v dnešní době děti dostatečně vedeny k tomu, aby si četly?

To samozřejmě nelze zodpovědět plošně. Projektů a programů na podporu dětského čtenářství je jistě víc, než kdy jindy v dějinách, nicméně knihy mají zkrátka nebývalou konkurenci. Zdá se mi ale, že se všechna energie věnuje jen nejmenším a problém se čtenářstvím přichází spíš v pozdějším věku, kdy zkrátka literatura „adekvátní věku“ nenabízí už nic moc zajímavého, a dětem nepomáháme číst s drobnou asistencí knihy pro dospělé. Což by bylo daleko vhodnější než je nechat o samotě s blbou literaturou pro dospívající. Stejně se jednou začnou v knihovním oddělení pro děti a mládež stydět, jinde to nebudou znát a bude konec.

Je možné se u nás uživit pouze volnou literární tvorbou? Jak hodnotíte současnou situaci začínajících literárních autorů v Česku?

Nějak to jistě jde, když to někteří dělají, ale buď musíte být nebývale úspěšní, nebo nebývale kompromisní. To první nelze dělat programově, to druhé je samozřejmě volba, nicméně se jí nezabývám. Podstata volné tvorby je, že je volná. A jakékoliv nároky, například předem kalkulovaná finanční návratnost, jsou pro ni ubíjející. Ale to je citlivá věc, každý to vnímá jinak. Hloupé ale je, že se v náročnější literatuře moc neuživíte ani překladem, redigováním, nebo kvalitnějším recenzováním, to už je poněkud alarmující.

Jaké změny v oblasti podpory začínajících spisovatelů státem byste uvítala?

To je ošemetné. Kdo bude posuzovat, kdo je perspektivní, z koho něco bude, čí dobrá řemeslná práce a čí nekultivované výboje ovlivní příští generace? A chceme mít instituci státních spisovatelů? Obecně mi přijde lepší řešit takové věci s nakladateli, vydavateli literárních periodik, s organizátory literárního života, kulturních festivalů, živé kultury obecně. Jednotlivec, autor, v tomhle asi není úplně partner pro dialog. Ač pocit, že člověk není příživník, magor a flákač, to by jistě pomohlo. Spisovatelé a překladatelé jsou i proti umělcům jiných profesí z finanční hry nějak podivně venku. A tak se po nocích utěšuju argumentem, že mi přece nikdo nezakazoval být ekonom nebo manažer. Taky o jejich práci neuvažuju v superlativech, tedy to nechci vyžadovat ani naopak. Ostatně k sobě nemáme tak daleko, v míře fiktivnosti svých světů si nezadáme…

Pravidelně se zúčastňujete různých literárních čtení. Myslíte si, že je možné si budoucího čtenáře tímto způsobem „vychovat“?

Nemluvila bych v termínech výchovy, nejsem pedagogický pracovník. A na čtení stejně nechodí žádné masy, kdo se o literaturu intenzivně nezajímá, ten se tam neukáže. Ale autorská čtení užitečná nepochybně jsou, pro autory i čtenáře. Je to příjemné podhoubí pro dialog, získávání inspirace, rozšiřování obzorů, je to aktualizace literatury jako druhu umění, jehož tvorba i recepce jsou jinak spíš osamělé záležitosti. Jsou lidé, kteří takovou interakci a animaci nepotřebují, a pak ti, pro koho je to přirozený třetí rozměr literatury. Patřím k nim.

Jak vidíte celkově budoucnost knížek v dnešním elektronickém vě­ku?

Věky jsou pořád nějaké a kniha se podle toho vyvíjí. Nebojím se, ač mi je něco třeba trochu líto, protože jsem povahou staromilec. Ale nemám zatím potřebu obsazovat knihovny a poutat se řetězy ke knihám, snad spíš něco dobrého napsat, to mi přijde jako smysluplný boj. A budou-li texty dobré, cestu si najdou, snad i důstojnou. A dobře vypravené knihy myslím stejně přežijí. Proč nevzít elektronickou „hrozbu“ jako výzvu ilustrátorům, grafikům, designérům? Mě taky špatně provedená nuda v lesklém laminu nebere.

Na čem v současnosti pracujete?

Už strašně dlouho pracuji na dost osobní knize drobných pozorování, která provazuje téma mojí babičky. Jenže mám dvě malé děti a píšu jen po drobečkách. Témata se rodí, kupí, zahnívají, umírají, snad něco smysluplného přežije do dob pro tvůrčí práci příznivějších. Jinak konkrétní plány mám na menší projekty pro děti, to je snazší, protože stačí nachystat rozbušku dobrému ilustrátorovi.