středa
27. března 2019
Svátek slaví: Dita
Akad. sochař Vladimír Preclík
© Otakar Grusser



Křížová cesta Vladimíra Preclíka

KUKS: V říjnu letošního roku uplyne 10 let od otevření křížové cesty ve Stanovicích u Kuksu. Inicioval ji akad. sochař Vladimír Preclík (1929-2008) a vytvořil spolu s dalšími čtrnácti předními českými sochaři. Příběh utrpení a nadějí člověka“, patnáct zastavení v pískovci, se stal novodobým poutním místem v krajině. Vladimír Preclík se ho však už nedočkal.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Mnoha talenty obdařený rodák z Hradce Králové, který vyrůstal v Josefově u Jaroměře, svá nejlepší díla vytvořil v Praze, v Hořicích, ve Velkých Popovicích a také v Provence, zemřel nad ránem 3. dubna 2008.

Když v roce 2006 těžce nemocněl rakovinou, neptal se, kolik mu zbývá života, ptal se, jak ještě prožít vyměřený čas. A protože život pro něho znamenal možnost tvořit, žil tak jako dosud. Tvořil!

Kdo nezná jeho příběh, netuší, jak klikatá byla jeho čára života. Ve třiadvaceti letech těžce onemocněl. „Nebýt streptomycinu, šel bych rovnou pod kytičky,“ vzpomínal. „Do nemocnice nás přijali tři se stejnou diagnózou – tuberkulózou ledvin. Tři přibližně ve stejném věku a se stejnou šancí. Zůstal jsem sám. Doktor mi pak řekl, že jsem měl ohromnou vůli k životu.“

Ani pak ho nemoci nenechaly na pokoji. Navštěvovaly ho často a všechny měly ženské jméno včetně té poslední. Po operaci rakoviny, v září roku 2006, mu lékaři nedávali víc než rok života. On se však neptal, kolik mu zbývá času, ptal se, jak ho ještě prožít. Život měl pro něho smysl, jen když mohl tvořit. Dál neúnavně pracoval, jak byl zvyklý - psal, maloval a především dělal sochy. Nakonec na osudu vyvzdoroval šest měsíců života navíc.

Unikátní, evropsky ojedinělý cyklus patnácti zastavení křížové cesty na Kuksu byl jeho posledním sochařským projektem. Slavnostního otevření se už nedočkal a nespatřil ani sochu Katedrála prosby. Podle autorova modelu ji vytvořil sochař Zdeněk Hejl. Sepjaté ruce se zkříženými palci míří do nebe.

V závěru života se Vladimír Preclík rozhodl, že sochu pozmění. Chtěl, aby dlaně byly sepjaté tak, jak je při modlitbě spíná každý křesťan, buddhista či muslim, každý hluboce věřící, soustředěný a prosící člověk. Své přání už bohužel nestačil zaznamenat a Zdeněk Hejl si netroufl vyhovět jen na základě vyslovené prosby. Není však pochyb o tom, že Vladimír Preclík duchovně dozrál. Po návratu z nemocnice dokončil nádhernou sochu sv. Klimenta pro chrám sv. Ducha v Hradci Králové a chystal se napsat knihu o křížové cestě křížové cesty. K tomu nejdůležitějšímu kroku se odhodlal dvanáct hodin před smrtí, když z rukou Dominika Duky přijal svátost křtu a jméno Vladimír, Vojtěch, Václav.     

Snad víc než kámen miloval dřevo. Rád říkával, že jeho dějiny jsou součástí dějin člověka a že dřevo po staletí provází člověka od kolébky až po rakev. „Šikovné ruce člověka umí ze dřeva vyrobit stůl, lodě i housle. Člověk dokáže dřevo rozezpívat.“

Zacházel s ním jako s živým, přátelským materiálem. Možná i proto si přál si, aby do jeho hrobu byla uložena jedna z jeho dřevěných sošek. A protože poslední přání se mají plnit, Vladimírovi přátelé vytvořili „sochu v soše“. Do „srdce“ Katedrály prosby vložili nerezovou schránku se soškou jménem Opora a jako zprávu pro budoucí generace text tohoto znění:                                                                                                 

„V roce 2004 prof. akad. sochař Vladimír Preclík /1929 – 2008/ založil  Občanské sdružení Křížová cesta s myšlenkou ztvárnit na Kuksu, v krajině, kterou miloval, novodobou křížovou cestu. K její realizaci vyzval čtrnáct předních českých sochařů: Jana Koblasu, Stanislava Hanzíka,Vojtěcha Adamce, Jana Hendrycha, Čestmíra Mudruňku, Ellen Jilemnickou, Ivana Jilemnického, Jaromíru Němcovou, Maria Kotrbu, Jiřího Kačera, Michala Šarše, Václava  Fialu, Jiřího Marka, Daniela Klose.        

Příběh putování a nadějí člověka, ztvárněný v tradičním kameni tohoto kraje, v hořickém pískovci, a slavnostně uvedený dne 4. X. 2008, vypráví i k poctě Vladimíra Preclíka o zázraku života, o víře a naději, že smrt nemusí být tou definitivní tečkou…“

 

Vladimír Preclík o projektu sochařské křížové cesty hovoří v knize Lenky Jaklové Sochařům se netleská (Gallery 2006)

Kdybych neprošel vlastní „křížovou cestou“, snad bych si mohl připadat troufale. A pak - příběh křížové cesty trpícího Krista na horu Olivetskou jsem vždy sledoval spíš jako umělecký projev. Porovnával jsem známé křížové cesty v pražských kostelích. Nejvíc jsem obdivoval tu v kostele sv. Václava ve Vršovicích, kterou do Gočárovy architektury vysekal profesor Bedřich Stefan, a také křížovou cestu sochaře Karla Stádníka na Hradčanech, pojatou s nesmírnou lidskostí.

Příběhy ze současného sochařství jako by vymizely. Snad se za ně sochaři stydí, nebo je dnešní způsob tvorby zcela vylučuje? A přitom je křížová cesta téma hodné zamyšlení. Je jen málo chvil v našem životě, kdy se člověk cítí bezpečný a šťastný. Mnohem častěji je vystaven zkoušce odolnosti.

Neseme tedy životem každý svůj vlastní kříž? S pokorou? S úmyslem poučit se ze svých chyb?

Výrazem pokory je prosba. Prosba je modlitbou k někomu, od koho očekáváme pomoc, útěchu, požehnání. Prosíme a doufáme.

Rád bych udělal v blízkosti Matyáše Bernarda Brauna monumentální modlitbu jako Katedrálu proseb, která by z architektury pomalu přecházela do tvaru ruky a prstů ukazujících k nebi.

Proč k nebi? Nevím, ale myslím, že nebe je čisté, že je to synonymum tajemství a víry. Kam jinam než do nebe hledí v lidské nemohoucnosti naše oči s nadějí...

 

Vladimír Preclík lépe než kdo jiný věděl, že sochařství si vybírá daň: pot, dřinu a slzy. Možná proto si nejednou posteskl, jak by bylo krásné, kdyby mohl své sochy modelovat z mraků.

Snad se mu jeho přání přece jen splnilo…

 

Vladimír Preclík (1929-2008)

Sochař, malíř a spisovatel. Narozen v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. J. Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní porotou mezi největších 50 sochařů světa. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách aj.). Od roku 1990 působil jako profesor sochařství na VUT v Brně a spoluzakládal tamní Fakultu výtvarných umění, jejímž byl prvním děkanem. Inicioval vznik sochařských sympozií v Hořicích a založil Interlignum (sympozium) pro dřevo v Deštném v Orlických horách a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl řadu let předsedou S.V.U. Mánes, předsedou Unie výtvarných umělců ČR a poslancem ČNR.  V roce 1998 mu bylo otevřeno muzeum v Bechyni. V roce 2008 daroval výběr ze své tvorby rodnému Hradci Králové (dnes k vidění v Galerii moderního umění v Hradci Králové).

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Když se vysloví jméno města Vamberk, automaticky se nám k němu přiřadí slovo krajka. Ta je proslulá jak v naší zemi, tak po celém světě. Nyní je vyvíjena snaha o zapsání tradice krajkářství na Vamberecku do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky vedeného Ministerstvem kultury.

Královéhradecký kraj
Lidová kultura, Ostatní
Co se děje
26.03.2019

HRADEC KRÁLOVÉ: Uplynulý víkend se v prostorách Divadla Drak konala divadelní přehlídka experimentujícího a studentského divadla Audimafor. Divadelní festival zahájil 22. března náchodský divadelní soubor Drejg s hrou Návody k upotřebení a v neděli 24. března ho završilo Studio Šrámkova domu v Sobotce s inscenací Postřižiny.

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly, Živé umění
Co se děje
26.03.2019

NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ: Zámek otevře své brány v nové turistické sezóně poprvé v sobotu 6. dubna 2019. V dubnu bude otevřeno pro veřejnost vždy o víkendech a o velikonočních svátcích od 10 do 16 hodin.

Královéhradecký kraj
Cestovní ruch, Památky
Pozvánka na výlet
26.03.2019

PARDUBICE: Krajská knihovna v Pardubicích nabízí řešení pro případ, že cestujete vlakem a zapomněli jste si s sebou vzít knížku. Do prostor budovy hlavního nádraží umístila totiž stojan s knihami. Tím se zapojila do celostátního projektu Kniha do vlaku, na kterém spolupracují knihovny s Českými drahami. Projekt chce především rozšířit čtenářství, zpříjemnit cestujícím jízdu a zároveň dát starším knížkám šanci k dalšímu využití.

Pardubický kraj
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
26.03.2019