Kreativita? Díky za ni!

Ještě stále platí, že ve světě vědí o českém sklu víc, než my doma? 

Je to tak. Zatímco v zahraničí je české sklo vnímáno jako něco specifického a  exkluzivního, u nás jako bychom se báli přiznat, že jsme v tomto oboru dobří. Ale my opravdu dobří jsme!  O největší reklamu českého skla se paradoxně postaral socialismus. V době velkorysé účasti na expech, výstavách a sympoziích pro skláře neexistovala žádná omezení. Například autorská dvojice Stanislav Libeňský a Jaroslava Brychtová vytvářela sochy ohromných rozměrů, finančně jinde nemyslitelné. Díky nim se svět dovídal, že je možné utavit padesáti či stokilové bloky.
Domácí veřejnost se dosud domnívá, že české sklářství je v krizi. To už je minulost. Firmy krachovaly, protože neuměly vyvážet, natož konkurovat Číně i dalším vyspělým evropským zemím. V současnosti se českému sklu vrací zpět jeho renomé. Sklářský průmysl si uvědomuje, že nejlepší způsob, jak se prosadit ve světě, je uplatnit svou profesionalitu. Jinými slovy nepodbízet se a místo levného skla nabízet náš um, který zvyšuje cenu.
Samozřejmě stále platí, že tahle profese je obrovská řehole. Není snadné  vymyslet produkt, prodat ho a uspět. Už ale existuje několik domácích firem, jejichž značka má v zahraničí špičkovou kvalitu.
V Čechách z různých – snad i konkurenčních – důvodů, není zájem sklo propagovat. A bohužel lidé, kteří tu investují do výtvarného umění, raději nakupují obrazy nebo sochy. Přitom sklo může být zcela rovnocenné.  

 

Co my Češi v oboru zpracování skla umíme nejlépe?

To, co v jiných oborech – dokážeme to dobře vymyslet! Nejenom design, ale i technologii. Čerpáme z tradice a vedle toho zkoušíme inovativní přístupy. V hledání nových cest jsme úžasně vynalézaví.

 

Patří do našeho „rodinného stříbra“ tavená plastika? A chráníme si její know how?

To se týká spíše oblasti autorského skla, tzn. skla určeného do galerií pro sběratele. Díky tandemu Libeňský – Brychtová jde o světový fenomén. Stanislav Libeňský vedl ateliér skla na Vysoké škole umělecko-průmyslové a vychoval si generaci následovníků. V Čechách existuje několik dílen, které se tavené plastice věnují. Také naše centrum nabízí – zejména mladým a začínajícím výtvarníkům, kteří si to nemohou dovolit – možnost vyzkoušet si tuto techniku. Tavená plastika je totiž finančně i energeticky velice náročná. V případě velkých kusů může tavba trvat měsíc i déle. Kromě toho je to rizikové, až po tavbě vidíte výsledek. Důležitou roli hraje např. tloušťka skla, různé detaily zpracování, záhyby… Hotový artefakt je třeba ještě obrousit a vyleštit, tak aby se zvýraznil aspekt průhlednosti. Součástí know how, pro které k nám do Čech jezdí zahraniční výtvarníci a sochaři, je jistota, že se to povede. Zdeněk Lhotský, jeden z pokračovatelů dvojice Libeňský- Brychtová, říká, jak se stát mistrem v oboru: „Nejprve musíte zkazit desítky kusů a pochopit proč!“

 

Vraťme se k samému počátku Centra sklářského umění a obnovené huti František. S jakými ambicemi jste zahájili provoz a co je vaším posláním?

Tím nejzákladnějším je popularizace českého skla – nejen v České republice, ale i v zahraničí. Naší klientelou je nejširší veřejnost. Té nabízíme prostor pro tvorbu formou kurzů a workshopů, odborné veřejnosti pak realizací rezidenčních pobytů, konferencí apod.

 

Ne tedy pouhá muzejní expozice, či skanzen s výčtem historických exponátů a ukázek sklářských technik, ale současně také vývojové a konzultační centrum? 

Ano, to všechno dohromady. Částečně sice fungujeme jako muzeum – vlastníme největší světovou sbírku současného skla, která má úctyhodných 1 500 kusů; nejstarší exponát je z roku 1982. A vedle toho nabízíme také služby formou vzdělávacího centra. Pro odbornou veřejnost vícedenní workshopy typu: přijďte a zdokonalte se v dané technice. Pro širší veřejnost je to možnost dotknout se, vyzkoušet si určitou techniku, vyrobit si dárek například při příležitosti Skleněného adventu, jarmarku nebo Velikonoc.

 

Jde zároveň o další kulturní centrum v Sázavě, které rozšiřuje nabídku cestovního ruchu v rámci regionu?  

Určitě. Vodácká Sázava je zaměřena především na letní sezonu a my ji zpestřujeme speciálními programy. Vodáky zveme, aby si přinesli svou pivní lahev a vyryli si na ni motiv. Zároveň tak popularizujeme sklářství. Nejsme ale závislí výhradně na turistech. Řadu programů máme pro žáky prvního a druhého stupně základní školy i pro studenty. Profesionálně vytvořené moduly suplují výuku fyziky, matematiky, chemie, dějin umění i výtvarné výchovy. Vyhledávané jsou především kombinace předmětů jako matematika a výtvarná výchova. Součástí programu je závěrečná práce, v níž studenti navrhnou třeba vitráž a spočítají všechny výrobní náklady. Největším problémem bývá nacenění vlastní práce. Tyhle praktické věci studenti neznají, základy podnikání je nikdo neučí.  Navázali jsme proto dlouhodobou spolupráci se školami, které mají o tento typ programu zájem. Skvělou zkušenost máme například s gymnáziem v Benešově.

 

S pozitivní odezvou se setkal také projekt určený vysokoškolským studentům uměleckých škol – Laboratoř skla (GLASS LAB SESSION). Sympozium, které má za sebou loňskou premiéru, je věnováno využití industriálního skla. Jde vlastně o uměleckou recyklaci?

Ano. V Čechách se vyrábí nejenom ručně tvarované sklo, ale i lisované do forem. Celý proces probíhá na automatických linkách, takže ruční práce spočívá  výhradně v přesunu výrobku z jedné linky na druhou. Hledali jsme způsob, jak umělecky využít materiál, k němuž výtvarníci někdy přistupují s despektem, ale přitom se i z něho dají dělat nádherné věci. Základním motivem sympozia je přetvoření tohoto průmyslově vyráběného skla na exkluzivní artefakty. Našli jsme pochopení u sponzorů, kterými byly významné sklárny v České republice i na Slovensku.

Na prvním ročníku se sešlo 13 studentů výtvarných škol z celé Evropy. Dostali možnost sdílet svoje nápady prostřednictvím experimentu a hry s materiálem nejen mezi sebou, ale i se zkušenými sklářskými výtvarníky. Překvapilo nás, s jakým zaujetím a poctivostí k tématu přistoupili. Rádi bychom s některými z nich, které materiál fascinuje a pobízí k další tvorbě, navázali trvalou spolupráci.  

 

Je či není výhodou, že jste v jedné osobě manažerkou a současně tvůrčím člověkem?

Rozhodně je to výhoda – a poměrně vzácná. Ve svém okolí jen výjimečně potkávám výtvarníka, který je proškolen i manažersky. Tvůrčí dispozice mi jako manažerce umožňují přesah a schopnost vize. Bez nich bych zřejmě nevnímala souvislosti, které do budoucna mohou mít obrovský potenciál.  

 

Můžete uvést konkrétní příklad?

Už zmíněné sympozium GLASS LAB SESSION. Jako manažerka bych tuto aktivitu, která je na samém počátku, vyhodnotila jako ekonomicky ne příliš slibnou. Jako výtvarnice vnímám, že díky zahraničním studentům je už v této fázi projekt skvělým marketingem. A přitom nás nic nestojí! Denně vyřídím několik e-mailů za zahraničí, jejichž pisatelé na myšlenku nadšeně reagují. Věřím, že laboratoř skla nám do budoucna může přinést zajímavé oživení výrobní činnosti.
Kreativita přijde vhod i jindy a jinak. Z finančních důvodů si nemůžeme dovolit mnoho zaměstnanců. Pokud přijde větší skupina klientů, jsem schopna suplovat a vyučovat různé techniky – a ohromně mě to baví! Jakmile se mohu účastnit procesu tvorby, s nadšením pomáhám kolegům s koučováním workhospu nebo kurzu. Takže, když to shrnu: kombinace manažerky a výtvarnice je jednoznačně přínosná.

 

Jistě není snadné získat na provozování centra finanční prostředky. Podařilo se vám rozptýlit obavy, které vás od počátku provázely?     

Jako neziskovka, která není napojená na žádný veřejný rozpočet, se této nejistoty a nervozity nikdy nezbavíme. Snad jen v případě, pokud bychom dokázali ustálit příjmy ze vzdělávací činnosti. Zatím jsme v situaci, kdy se chceme rozběhnout několika různými směry, ale brzdí nás právě finanční prostředky. Mým nejtěžším manažerským úkolem je dobře namíchat mix možností tak, aby centrum bylo dlouhodobě udržitelné. Přitom musíme dostát spoustě závazků vyplývajících z dotací. A většina z nich je bohužel ekonomicky nevýhodná.

 

Jak tomu mám rozumět?

Získali jsme dotace z Evropské unie spolu s několika dalšími projekty (jedním z nich byl například východočeský Kuks) v rámci stejného integrovaného operačního programu. Aktuálně se nacházíme v době udržitelnosti projektu. Jde o řadu povinností, které vycházejí z naší obecně prospěšné činnosti, ale zároveň nás výrazně omezují ve výdělečných aktivitách. Museli jsme tedy zvolit šikovný fundraising. A to se snad podařilo. Určitě k tomu přispělo správné strategické rozhodnutí: orientace na jednoho partnera. Včas jsme si uvědomili, že pokud bychom měli mnoho sponzorů, jejich představy by se natolik různily, že by hrozilo roztříštění našich aktivit. Zatím to funguje dobře.

 

Daří se vám čerpat finanční prostředky také prostřednictvím edukativních programů?  

Pokud se jich účastní zahraničí frekventanti - a takových zájemců je naštěstí hodně - pak ano. Tato klientela považuje za samozřejmé, že si vzdělání financuje, zatímco český student není ochoten za kurzy platit. Žádali jsme o grant od ministerstva školství, ale zatím jsme neuspěli. Paradoxně čeští studenti nereagují příliš na výzvy ministerstva kultury určené na stáže. Tak jsme se ujali role prostředníka, a jakmile je výzva vypsaná, upozorňujeme je a zveme, aby stáž absolvovali u nás.

 

Sklářský workshop je asi velkým dobrodružstvím – a nejen pro začínající výtvarníky. Stává se, že i zkušený tvůrce tak docela přesně neví, jak jeho kreativní návrh dopadne?

To jste se dotkla zajímavé věci: jsou skláři – výtvarníci a pak jsou skláři a výtvarníci. Ten první ovládá řemeslo, takže si řadu věcí udělá sám a jede tzv. na jistotu, což byl případ vzpomínané dvojice Brychtová – Libeňský, anebo je to výtvarník – designér, který se pohybuje na tenkém ledě, nezná úskalí výroby a snadno může vymyslet něco, co je absolutně nevyrobitelné. Některé vysoké školy produkují čisté designéry. Ti mají přesah do různých materiálů, ale potřebují k sobě speciálně vyškoleného skláře, řemeslníka, který je schopen reagovat na jejich výzvy. Autor pak bývá nad výsledným produktem překvapen – a ne vždy pozitivně.
A pak je tu další riziko – výtvarníci se domnívají, že všichni mají stejnou kreativitu a že stejně „vidí“. Takhle to nefunguje. Sklář, který dostane kreslený obrázek, nemusí mít vždy dostatek představivosti. Jak to má vypadat, ví jen autor, který ho "vidí" ve 3D. A tady je základní úskalí v komunikaci mezi sklářem a výtvarníkem. My si ho uvědomujeme, a proto se na toto téma chceme zaměřit ve speciálním kurzu.

 

Pokud jde o vás, předpokládám, že patříte k té první skupině, která má sklo technologicky zažité a osahané…

Existuje spousta sklářských technik. Měla jsem sice možnost různých exkurzů,  ale pevná v kramflících se cítím jen v jediné - technice zpracování plochého skla. Tady si skutečně vystačím sama, dokážu vyrobit formu, v peci ohýbat a tvarovat sklo. Pokud bych chtěla tvořit z hutního skla, už bych si ale musela najmout profesionálního skláře. Pro mne je důležité, že znám své hranice, mám jasno o technologických postupech a jejich záludnostech. Podle mého názoru, by něco takového měla zprostředkovat i výuka na vysoké škole v rámci jednoho nebo dvou semestrů.   
Když do našeho centra přijedou Američané a u nás právě vystavuje střední sklářská škola, nechtějí věřit, že jde o středoškoláky. Na tak vysoké úrovni jsou u nich jen absolventi vysokých škol. Máme v tomto směru opravdu velký potenciál.

 

Nabízí se analogická otázka – jaká byla vaše cesta ke sklu?  

Od počátku mě fascinovalo propojení průhledné a čiré formy s duchovními tématy. Už v prvním ročníku na UMPRUM jsem se víc než o grafiku, které jsem se věnovala na střední škole, zajímala o instalační tvorbu a sochařství. Zkoušela jsem tvarovat igelity, naplňovala jsem je vodou a vytvářela z nich jakési tavenice. Brzy jsem zjistila, že mi tato jednorázová záležitost nestačí. A když jsem si uvědomila, že mne zajímá především transparentnost formy, logicky jsem skončila u skla.  

 

Kdybyste měla zdůvodnit nebo naopak vetovat metaforu „křehká síla skla“…

To je náš slogan! Teď, když jsem se jako manažerka přeladila na tvůrčí vlnu, snažím se vizualizovat křehkou sílu skla. (smích) Sklo působí křehce a také křehké je – zvlášť při nešikovné manipulaci...  
Křehkou sílu skla vnímám jako umocněnou magii a alchymii. Představte si  sklářskou surovinu, která se skládá z mnoha komponentů. Největší díl tvoří šedobéžová hmota – sklářský písek.  A na samém počátku je vlastně kámen. Skláři ho přetvoří v něco, co připomíná sopečnou lávu nebo rozžhavený tekutý med. Když vychladne, je z něho třeba český křišťál. Velmi vzácná surovina, čirá, krásná a bez bublinek. A to je přece neuvěřitelně magické! Stává se, že lidé, kteří k nám přijdou a vidí sklářské mistry při práci, pláčou, jsou dojatí. Před časem jsme uzpůsobili sedací plochu v prostoru huti František, aby návštěvníci mohli vidět přímo na pec. Jsou tací, kteří tam prosedí půl dne. A možná se pak docela jinak začnou dívat i na obyčejnou – ať už průmyslově nebo ručně vyráběnou – skleničku. S úctou, možná s respektem nad proměnou hmoty v něco tak ušlechtilého.  

 

Co by tomu asi řekl filantrop Josef Viewegh, který stál u počátku Centra sklářského umění a jehož jméno in memoriam nese nadace?

Myslím, že by měl radost, protože naplňujeme jeho vizi zaměřenou na popularizaci skla jako fenoménu v České republice. Samozřejmě, kdybychom působili v Praze, byli bychom na tom, pokud jde o návštěvnost, lépe. Přece jen do Sázavy si člověk musí najít cestu. A určitě by byl nadšen, že se podařilo zachránit kulturní památku, sklářskou huť František, která už byla určena k demolici. Kdokoli dnes přijde do nově zrekonstruovaného prostoru, chvíli mlčí, žasne a pak řekne: To je bomba – to je nádherný! A když jedou pece, je tam atmosféra a živo a taky příjemně teploučko, tak cítím, že pro návštěvníky je to opravdu silný zážitek. Návrat sklářství, činnosti, která tu kdysi prapůvodně byla, dotváří smysl celého objektu.

 

V těchto dnech jste v prostorách sázavského centra otevřeli výstavu nazvanou EX-IGS, která bude veřejnosti přístupná až do 19. června. Proč stojí za to si ji nenechat ujít?

Jde o jednu z největších výstav, co do rozsahu i zastoupení umělců pocházejících z více než dvaceti zemí. Jedná se téměř o 200 děl vytvořených ze skla nejrůznějšími technikami. Autory jsou špičkoví světoví výtvarníci, kteří vše, co je možné vidět na výstavě, tvořili vloni na podzim v rámci XII. Mezinárodního sklářského sympozia v Novém Boru.
Návštěvníci výstavy mají možnost vidět nejrůznější skleněné objekty i odvážné instalace, to vše v krásném prostředí zrekonstruované sklářské huti František. Díky nasvícení a zajímavé instalaci se jedná doslova o koncert barev, odlesků a třpytů, a kdo chce vidět, kam se světové současné sklo posouvá, musí výstavu vidět.
Výstava unikátně propojuje stálou expozici sbírky IGS minulých ročníků (od roku 1982) s díly vzniklými na loňském sympoziu. Přináší možnost konfrontace tvorby vybraných autorů v čase i přehled o vývoji a směřování současného skla.
Veřejnost bude jistě zajímat, že po dobu výstavy je možné navštívit bohatý doprovodný program zahrnující přednášky, komentované prohlídky s kurátorem výstavy a prezentaci technik - jako rytí, broušení, fusing nebo odstředění a sekání skla.

 

Vizitka
Martina Kulhavá, MgA.

Studia:
1990 - 1996 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, obor sklo v architektuře, prof. M. Karel
1995 Ohio State Univerzity Columbus, USA, obor sklo, prof. R. King a prof. R. Harned
1994 Divadelní fakulta Akademie muzických umění v Praze, obor scénografie, prof. J. Dušek

V současnosti:
Ředitelka CESTY SKLA, o.p.s.

Charakteristika:
Duší umělec s praktickým pohledem na svět a „nohama na zemi“. Má ráda cestování a poznávání jiných kultur. Energii dobíjí a odpočívá v přírodě, nejraději sama nebo s rodinou. V práci musí vidět smysl.

 

Pozn. redakce: Místní kultura je mediálním partnerem výstavy EX-IGS.