Porota vyzdvihla „neuvěřitelnou samostatnost a akčnost žáků a žákyň, ale také zájem o jejich okolí a nedávnou historii. Na projektu také ocenila, že je dlouhodobý a že si žáci důkladně promysleli postup obnovy. Dohledali si informace k zaniklé osadě a zajímali se o původní obyvatele obce. Projekt má hmatatelný výsledek, přesah i mimo jejich komunitu a může být inspirací nejen pro jejich vrstevníky.“ Zdroj: https://www.gratiastibi.cz/cs/finaliste-2023
Otázky pro Mgr. Věru Ingrovou a MgA. Zdeňku Morávkovou, Ph.D.
Mgr. Věra Ingrová byla průvodcem projektem Kamenná v prvních dvou letech. V Montessori ZŠ Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve druhém trojročí.
MgA. Zdeňka Morávková, Ph.D., vedla žáky třetí rok projektu. V Montessori Vápenná nyní garantuje rozvoj a metodu Montessori pedagogiky ve třetím trojročí.
Paní učitelky, proč se „vaše děti“ do celého projektu pustily? Do jaké míry to byla jejich iniciativa a nápad z vlastních hlav? Co je přesvědčilo, že svůj nejen školní, ale i volný čas věnovaly právě tomuto místu a úsilí, aby Kamenná nebyla zapomenuta?
VI: Jsme škola, která vzdělání dětí staví na principech vytvořených Marií Montessori, italské lékařky, vědkyně a pedagožky. Ta vypozorovala, že u dospívajících dětí 12 až 15 let dochází k významnému a rychlému vnitřnímu i vnějšímu vývoji, který nese velké změny. Tyto změny vyžadují zcela jiné potřeby, než ty, jež jsou nabízeny dětem v „klasických” školách. Proto stanovila pro dospívající několik pilířů výchovně-vzdělávacího procesu. Na nich leží celý koncept vzdělávání dětí v 7., 8. a 9. ročníku Montessori. Program pro dospívající pojmenovala Děti země. Jeho cílem je propojit intelektuální práci ve škole, praktické činnosti mimo školu a práci pro komunitu tak, aby byly děti v závěru základní školní docházky připraveny uvažovat o svém povolání/poslání v životě a specializovat se v oblasti svého zájmu, talentu, který jim umožní přispět samostatným a smysluplným způsobem celé společnosti. Z tohoto důvodu jsme společně s dětmi navrhovali a hledali oblast, které bychom se tři roky věnovali a naplnili tak výchovně-vzdělávací cíle výuky na II. stupni.
Na stole nám tehdy leželo několik nápadů. Postavit altán na školní zahradu, pronajmout si pozemek a pěstovat zeleninu,… Nakonec vyhrála zaniklá osada Kamenná. Je možné, že hlas pro Kamennou byl ovlivněn nejen tím, že jsme se v té době právě věnovali tématům spojeným s obdobím 2. sv. války, ale také že jsme oblastí bývalých Sudet, kde na vás historie z těchto těžkých časů kouká takřka za každým rohem.
Co v dětech zažehlo chuť Kamenné věnovat nejen školní, ale hlavně svůj volný čas, přesně nedokážu říci. Ale přesvědčení o smyslu projektu a také radost z obnovení pramene, která se dostavila po prvním roce realizace, se přenesla i do druhé fáze stavby zvoničky a pokračovala až k jeho zdárnému finiši – postavení útulny.
ZM: Tím, že jsem do projektu „naskočila“, když už byl rozběhnutý, tak jsem se snažila motivaci dětí zmapovat hned zkraje mého převzetí. To bylo velmi cenné a ukázalo mi to, s jakou skupinou vůbec pracuji. Projevilo se například, že ne každý je nadšený ze stavby útulny a bylo třeba zmapovat talenty nebo alespoň předpoklady jednotlivých dětí a jejich vlastní potřeby. To bylo klíčové proto, aby cítily chuť se na tak dlouhodobém projektu ještě podílet. Někomu byla bližší stavařina, jinému vedení týmu a rozpočtu, dalším divadlo nebo výtvarná tvorba. Tohle bylo sice náročné skloubit a udržet pohromadě, ale pomáhalo to k získání a udržení osobní motivace každého jednotlivce a díky tomu mohl vzniknout nakonec tak pestře zaměřený projekt.
Máte k Rychlebským horám osobní vztah? Jste rodačky? Jaká je historie Kamenné a jak to tu kdysi vypadalo?
VI: Obec byla založena 1692 jako Steingrunde. Měla i český název, Kamenička. Ten vznikl pravděpodobně od kamenité půdy, na které byla obec postavena. V roce 1723 přibyl mlýn. V roce 1816 tu vyrostla kaple a v roce 1837 i škola. Byla zde také hospoda a výrobna potaše. Většina obyvatel ale pracovala v lese. Největšího rozvoje dosáhla obec před 2. světovou válkou. Většina dřevěných domů byla zbourána a vystavěny zděné. Vznikl hasičský sbor a v roce 1937 hasičská zbrojnice. Po vysídlení německého obyvatelstva nebyla obec nikdy plně dosídlena a v roce 1961 ji československá armáda srovnala se zemí. Narodila jsem se v tomto kraji a z jedné čtvrtiny mám místní, sudetské kořeny.
ZM: Do Rychlebských hor jsem se přestěhovala před třinácti lety s mým mužem, který z Jesenicka pochází. Bydlíme v zaniklé osadě na hřebeni, který svým osudem Kamennou v něčem hodně připomíná. Rychlebské hory jsou krajinou, do které se romantici, co mají rádi nejrůznější výzvy a historii, musejí zamilovat. (úsměv)
Nejvýraznějším výstupem celého tříletého projektu je vznik útulny pro turisty. Co dnes takový plán obnáší, co bylo třeba zařídit, vykomunikovat, sehnat, odpracovat? Do jaké míry to vše zvládly děti? Co se díky tomuto školnímu projektu naučily? Jaká část práce je bavila nejvíce? S jakými profesionály spolupracovaly? V čem spočívala ta „neuvěřitelná samostatnost“, kterou porota soutěže vyzdvihla? Dokážou už dvanáctileté děti samy vést takový projekt?
ZM: Děti by zřejmě takový projekt napoprvé samy nezvládly. Jsou sice nesmírně zručné a nadšené, ale představit si, co to obnáší, je mnohdy výzva i pro dospělé. Klíčový je pro nás právě proces učení. Žáci se učí nejen nové znalosti, ale i kompetence. Role učitele je modelovat jim situace a ukazovat, jak probíhá plánování, vedení a realizace projektu. Stanovili jsme si např. společné deadliny, ke kterým měly být hotové návrhy a kresby na stavbu útulny. Poté je děti představily starostovi obce, na jejímž pozemku útulna leží. Vše musely prezentovat i na zastupitelstvu. Žádaly o různé granty a sponzoring. Učily se naplánovat rozpočet, dodržet ho, naplánovat termíny, pochopit technologii stavby, naučily se míchat beton, zacházet s různým nářadím, uplatňovaly matematiku při stavbě konstrukce, umějí už vytvářet plakáty v grafických programech, tvořit webové stránky, propagovat akci na sociálních sítích, uvádět festival, spolupracovat s kavárnami, zajistit občerstvení, celkově spolupracovat se subjekty mimo školu. Nejvíce je, myslím, bavil samotný festival. Už z nich spadla tíže nervozity a zároveň to byla oslava jejich tříleté práce. Myslím, že je mile překvapila vysoká účast z řad kamarádů, ale i nejširší veřejnosti a věřím, že oprávněně cítily hrdost. Závěrečné dotazníky, které jsem ale žákům na konci školního roku rozdala, ukázaly, že každý vnímal projekt jinak a že pro každého bylo přínosné a naplňující něco úplně jiného. Za to jsem moc ráda. Protože to bylo jedním z pedagogických cílů, poznat sám sebe, co mi jde i nejde, v čem se mohu překonat a jak mohu být součástí většího celku.
Co byste poradily těm, které váš příběh bude inspirovat?
VI: Dlouhý čas věnovaný projektu před jeho vlastní aktivní realizací, který byl plný diskuzí, přednášek a setkání s pamětníky či odborníky z různých oblastí, byl nesmírně důležitým aspektem, základem, jenž by neměl být opomenut či uspěchán. Odkryl dětem složitost a náročnost, postavil je do reality, na „zem“. Protože děti by nejraději začaly stavět už zítra. (úsměv)
ZM: Že učitelé mají v průběhu realizace pečovat i sami o sebe, dobíjet baterky a uvědomovat si znovu „proč“ to děláme. Práce po dobu tří let je pro děti velmi náročná. Učí se teprve pracovat s časem, plánovat jednotlivé kroky. V tomto musí být učitel trpělivý a také umět takový projekt oživit odlehčenějšími aktivitami, hrou, tím, že nabídne různé možnosti zapojení podle toho, co je kterému žákovi blízké. Z žádného projektu by neměla zmizet radost a chuť být spolu.
Jak probíhala spolupráce s Nadací Via, která už v minulosti podpořila také např. kampaň na oživení Tančírny v Račím údolí, jedné z nejkrásnějších staveb v Rychlebských horách? Přihlásili byste se do programu Dobro-druzi Nadace Via znovu? Co se při realizaci projektu osvědčilo?
VI: O finanční příspěvek se pokusily děti žádat hned v prvním roce projektu Kamenná, ale nedotáhly celou věc do konce a příspěvek nedostaly. Takovéto momenty nezdaru jsou nesmírně důležitými okamžiky v celém výchovně-vzdělávacím procesu Montessori pedagogiky. Otvírají jiné cesty nebo vracejí zpátky – lépe a jinak.
ZM: Ve třetím roce projektu si část týmu dokázala vyhradit čas navíc a projít celým procesem žádání u Nadace Via znovu. Jako pedagog oceňuji nejen to, že žáci získali finance na realizaci festivalu, ale hlavně to, jak fantastickou podporu Nadace poskytuje metodicky. Např. to, že žáci svůj projekt představovali dalším skupinám z jiných koutů ČR. Jiné, dříve úspěšné skupiny byly vlastně v roli mentorů a říkaly našim žákům, na co si dát pozor. O takové učení ve vrstevnické skupině se opírá i celá Montessori metoda. Tento způsob učení je mnohdy mnohem efektivnější. Nadace žáky po celou dobu školila, na co si dát pozor, jak si rozdělit role. Pro mě jako pedagoga to byla další podpora a opora. Takže rozhodně doporučuji!
I letos se mohou do programu Dobro-druzi Nadace Via přihlásit skupiny dětí od 2. stupně základní školy a studenti středních i vysokých škol s vlastním nápadem. Mohou třeba pořádat za podpory nadace benefiční akce pro osobu nebo organizaci, kterou si sami zvolí, nebo také uspořádat sousedskou akci, přispět k obnově krajiny nebo zkrášlit své okolí.
Kdo nominoval váš projekt na cenu Gratias Tibi, kterou uděluje Člověk v tísni, symbolicky říkající všem soutěžícím Děkuji Tobě?
ZM: Na závěr celého projektu jsme s žáky uspořádali v obci Kamenná festival. Ten navštívili i někteří zaměstnanci z Nadace Via. Ohledně nominace se nám ozvali právě oni. Cenu znali a měli za to, že by bylo vhodné žáky nominovat. Vše tedy nakonec proběhlo právě ve spolupráci s Nadací.
Budete pokračovat akcemi, které vracejí místu život? Kdybyste měli tu moc, byla by tím největším cílem obnova původní sudetské osady Kamenná?
ZM: V projektech s žáky pokračujeme každoročně. Ale jak se říká, že dvakrát nevstoupíš do stejné řeky, tak tento projekt byl v něčem naprosto výjimečný a i pro nás v nějakém smyslu neopakovatelný. Jako učitelé se také každý rok „ladíme“ na trochu jinou skupinu, která v trojročí vznikne a projekty by měly vycházet především z vnitřní motivace dětí. Pak jsou udržitelné. Víme, že pro některé z nich je projekt „Kamenná“ něčím, co by si opravdu přály zažít. Aktuálně hledáme, jak jim to dopřát a zároveň zvládnout projekty energeticky, protože pro učitele to je vždy významná dávka času navíc. Kdybych měla možnost, tak bych Kamennou nechala tak, jak nyní je. To místo je překrásné. Hlavně na jaře v květnu. A je živé i bez lidí. Je ale dobré si připomínat paměť míst a s jemností o ně pečovat. Někdy to může být věc trvalejší, jako je zvonička, jindy happening, kdy na místě s dětmi píšeme a čteme básně. Způsobů, jak se spojit s lidmi a místy je mnoho a já si cením toho, že je mohu spolu s dětmi citlivě objevovat.
https://montessori-vapenna.cz/
www.gratiastibi.cz
