pátek
21. září 2018
Svátek slaví: Matouš
Projekty K světu.
© archiv K světu.



K světu.

PLZEŇ: Koloběžky, Náplavka, PechaKucha, Střecha, Kontejnery… to vše je k světu. Tedy pardon: K světu. A za tím vším mnoho odhodlaných a schopných mladých lidí v čele s Kubou Marešem. Energickým plzeňským architektem, který neposedí a hlavou se mu spřádají další a další projekty. A co víc? Projekty, které realizuje.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Iniciativ, které se věnují zvelebování veřejného prostoru, stále přibývá. Jako by lidem přestávalo být jedno, v jakém prostředí žijí a pohybují se. Jen málo z nich má ale takový záběr jako plzeňský spolek K světu. Na to, aby z Plzně udělali místo, kde by chtěl žít každý, nešli od lesa, ale překvapivě přes kulturu. A daří se to. Málokdo by dnes tušil, že vše začalo jedním malým skautským bálem. „To bylo tak před deseti lety. Dělali jsme maškarní bály pro skauty, měli jsme vlastní bar, vlastní doprovodný program, dokázali jsme si pronajmout prostor, který byl složitý, nalákat hodně lidí, takže na skautský maškarní bál přišlo víc lidí než na normální bály, které se tam pořádaly, což byl paradox. Na to vše jsme si museli vydělat.“ Z tohoto prvního většího projektu pak následně čerpali zkušenosti na větších projektech se širším záběrem. Kuba Mareš nezakládal spolek za určitým účelem a s jasnými plány. Seběhlo se to tak nějak samo. „Když jsem přestal před deseti jedenácti lety vést skautský oddíl, tak mi to vlastně chybělo. Zároveň jsem měl vždycky vazbu k veřejnému prostoru a k městu obecně. Vyhodnotil jsem si, že mě víc než Praha, Ostrava nebo Brno láká Plzeň. Takže ačkoliv jsme pomáhali při rozjezdech projektů i někde jinde, nakonec jsme náš záměr stáhli na Plzeň. Tenkrát to byla jenom skupinka lidí, převážně skautů, kteří se v tom angažovali. Každý projekt jsem založil já. Nyní má každý projekt vlastní skupinu, vlastního šéfa, který ho vede a já u toho jen tak dozvukuji. Občas dělám bedňáka, občas jim do toho kecám, ale na žádném projektu už nejsem klíčový. Teoreticky by měl každý jednotlivý projekt přežít beze mě.“ O rok později se poprvé Plzeňané mohli seznámit s prvním větším projektem - PechaKucha. Postupně se začaly nabalovat další a další projekty, které bylo potřeba sjednotit, vytvořit systém a ukázat, že spadají do jedné rodiny. Tehdy se začal hledat správný název, který by vystihl to, co tahle parta nadšenců dělá. „Chtěli jsme název, který na sebe nebude poutat tolik pozornost, spíš nám šlo o to, že popíše události, které se nám líbí. Aby to nebylo třeba: Borci! Název, který nefunguje sám od sebe, potřebuje k tomu něco /někoho: lidi k světu, město k světu, … Název je navíc propojující.“ Tak vznikl název K světu, který perfektně funguje dodnes.

 

Jen projekty, kde je dobrá energie

 „Nejdříve jsem chtěl nějaké věci zastavovat. Bourání Kulturního domu v Plzni a následná referenda. Ale to není dobrý způsob. Když ti něco nakážou, zakážou, tak to dlouhodobě nebudeš dělat ráda. Bude to tak, že jsi teda naštvaná, ale holt to uděláš. Ale nemá to takhle být, respektive ta energie pak není dobrá. Dlouhodobě to fungovat nemůže. I když jsem si kdysi dávno myslel, že ano.“

Množství projektů se nakonec vyšplhalo na číslo dvanáct. Z této široké rodinky je v současné době aktivních pět. „Důvod byl, abychom se mohli víc věnovat Koloběžkám, PechaKucha a Náplavce… třeba se jen chlácholím, ale mám pocit, že je to na tom vidět.“ Všechny projekty do sebe zapadají. Každý má svou úlohu. Představme si je.

 

PechaKucha pomáhá

„Řekli jsme si, že nejdříve musíme lidi seznamovat a inspirovat. Tak vznikla PechaKucha“. PechaKucha Night je projekt, který probíhá po celém světě. Poprvé se objevil v Japonsku v roce 2003. Jedná se neformální setkání umělců, architektů, inspirativních a kreativních lidí, kteří na základě svých prezentací představují sebe, svou práci, svůj pohled na kulturu, architekturu, společnost. Prezentace je navíc v tzv. formátu 20x20, což znamená, že každý prezentující si zvolí dvacet obrázků, fotografií, přičemž ke každému z nich hovoří pouze dvacet vteřin. Zkuste si to. Tímto formátem se PechaKucha výrazně odlišuje od ostatních podobných prezentací. Hovorově řečeno: „odsejpá to“. A mnohdy je navíc vtipné, když přednášející zjišťují, že nestihnou ke každému obrázku říct vše, co chtěli, protože fotografie běží rychleji, než by čekali. Díky tomuto způsobu prezentace se divák nenudí, získá nejdůležitější a výstižné informace k práci, kterou umělec dělá nebo čím se zabývá, k myšlenkám jeho nebo určité skupiny. Jsou to vždy velmi příjemná setkání nabitá energií.

K světu pořádá PechaKucha od roku 2012, ale ve srovnání s jinými městy smysl této kulturní události posouvají ještě dál. „Pechu“ pořádají na místech, která jsou neprávem opomíjena, zapomenuta, zanedbávána nebo běžně nepřístupná. Upozorňují na potenciál daného místa a nutno říct, že se jim to daří. Přinejmenším v případě Náplavky. Plzeň totiž leží na čtyřech řekách a okolí řek je často velmi těžce přístupné.  Není tedy náhodou, že dalším stěžejním projektem je Náplavka. Náplavka k světu.

 

Náplavka – místa čtyř řek

„Když Václav II. zakládal Plzeň, asi to nebylo proto, aby byli lidé od sebe, ale aby řeka spojovala.“

Plzeň je reálně rozdělená. K světu měli za cíl Plzeňany více propojit. Když chcete z jednoho na druhé místo, vzdálené třeba kilometr, dojít (jinudy než po chodníku či silnici), často máte v cestě nějakou bariéru. Ať jde o velký areál, (například teplárnu, pivovar, obchodní dům, …) anebo řeku. A vzhledem k počtu řek v Plzni, se tato bariéra násobí. Nejjednodušší pro překonání této bariéry je pochopitelně řeka.  A podle K světu mají řeky propojovat. Zatoužili po tom, aby se náplavky staly místem setkávání lidí, místem odpočinku. Aby to byla místa, kde každý rád tráví svůj čas. Podobně, jako je to v jiných evropských městech – především severských, kde s řekami mají zkušenost a náplavky fungují pro domácí i turisty. Ať už je to Stockholm nebo Kodaň. Proto bylo možné si při první akci v roce 2014, která upozorňovala na potenciál Náplavky na Radbuze u Denisova nábřeží, půjčit lodičky nebo gril, k dispozici byly bary, občerstvení, náplavka ožila koncerty a letním kinem. Prostor oživovaly zavěšené houpačky, vytvořená mola a dostatečné množství sedaček. Náplavka ožila. Celá akce slavila úspěch. Takový, že o rok později byla zahájena jednání na úrovni města o rekonstrukci a budoucím přístupu na náplavku na velkém prostoru mezi Wilsonovým mostem a mostem U Jána. V současné době se na náplavce bagruje a připravuje se na obnovu a naplnění svého potenciálu. Letošní PechaKucha otvírala Náplavku přímo v centru města mezi Wilsonovým a Saským mostem. A po celý červen byl na náplavce zajištěn program. Koncerty pod širým nebem nebo taneční kurzy, noční letní kino nebo třeba jen posezení u baru.

 Bariérou mezi lidmi nejsou jen velké areály a řeky, ale často auty přeplněné silnice, dlouhé kolony a s nimi nervozita. Zkrátka Plzeň je hodně příznivá pro auta a chybí v ní zkratky. Proto logicky slaví úspěch kola a jejich sdílení.  K světu šli ale opět o kus dál.

 

S koloběžkou po zkratkách

Kolo je v přeplněných městech nejrychlejším dopravním prostředkem. Pokud ale nejsou úplně kvalitně vyřešené cyklostezky ve městě, podobně jako je to v Kodani nebo ve Vídni, je ještě něco lepšího pro dopravu ve městě než kolo. Je to koloběžka. Pro kličkování uličkami výrazně obratnější. Aby se ale předešlo situaci, kdy se sdílená kola ve městech hromadí, udělali si K světu svou tzv. zkratku a začali vyvíjet stojany na koloběžky! Naprosto ojedinělý nápad! „To byl asi nejvíc ambiciózní plán, který vzniknul. Původní plán byl tři roky, pak se to prodloužilo na pět let a teď máme vlastní patentový plán na stojan. Má jich být asi třicet tři v centru a člověk bude moci kamkoliv dojet na koloběžce. Chceme, aby toho u stanovišť bylo víc - mobiliář, tříděný odpad, stojan na normální kola. A tyto body chceme propojovat.“ Spolu s Plzeňskými městskými dopravními podniky pracují K světu také na tom, aby systém půjčoven byl provázaný s MHD.  Podpoří se tak ještě více ekologický způsob dopravy v Plzni a snad ubyde aut ve městě. Zájem o koloběžky si K světu ověřili už v roce 2013, kdy začali Plzeňanům koloběžky v rámci festivalu Kontejnery k světu půjčovat. Od té doby se koloběžky objevují na podobně spřízněných akcích. Nyní se Koloběžky využívají na jednom místě v Plzni na Borech, kde je stojan. Odtud studenti ZČU odjíždění na univerzitu na koloběžce, kde stojí další stojan. Postupem času je však v plánu koloběžkami propojit celé město.

 

Lokální Fresh Air Gallery

Galerie vytvořená v podchodu. Neustále otevřená a pulsující. To vše je v režii Petry Pulcarové, která tento projekt vytváří.

 

Střecha - Cesta k nadhledu a blíž k nebi

V roce 2007 se po více jak čtyřiceti letech uzavřelo jedinečné kino Elektra na Americké třídě. Kino, které svou kapacitou bylo největším kinem v České republice, v konkurenci nových multikin nyní zelo prázdnotou. Jedinečné místo na jedné střeše v centru města. V posledním - pátém patře této budovy byla kdysi prádelna pro celý dům (prádlo se věšelo na terase), sklad techniky a byt správce. Po těchto prostorách začali pokukovat lidé K světu. V roce 2014 začali pracovat na jejich obnově. Ty jsou jedinečné svým výhledem, dispozicemi i umístěním. K světu navíc zcela obstojně recyklují. Podlaha na terase je z replastových desek z náplavky, kde se už nyní bagruje a realizuje. Vznikla zde nová kavárna se zaměřením na fair trade výrobky a domácí zákusky vyrobené z lokálních potravin. Vše je vyráběné a připravované přímo v kavárně. Do budoucna se plánuje na zadní terase udělat komunitní zahradu i s včelími úly a na nejvyšším bodě střechy saunu. To je ale otázka minimálně dvou let. V červenci se tato kavárna poprvé otevřela veřejnosti.

 

Severský způsob komunikace

K světu jsou jedineční také ve způsobu, jakým projekty připravují. Naprosto nezbytnou složkou každého projektu je pro ně vyjádření veřejnosti. Tím, že jejich práce je zaměřena na veřejný prostor, vnímají jako nezbytné, aby se k dané problematice vyjádřili především ti, kterých se to dotýká, tudíž ti, co v Plzni žijí, studují, setrvávají. Nejednou se k Plzeňanům dostane dotazník s prosbou o jejich osobní vyjádření. Podle Kuby Mareše je to takový severský způsob komunikace. „Vždycky se hodně ptáme lidí – u všech projektů a lidi do toho zapojujeme. Máme takový trochu severský způsob komunikace, což znamená, že to nezadává město, ale zadáváme si ho my. Část zadáváme my, část tým – lidi, co s námi pracují, ale většinu mají dělat lidi. Správně se jich ptáme a lidi správně odpovídají. Například na téma komunitního plánování. Člověk, který přijde na kulturní program, plní, ať už vědomě či nevědomě, tři role. Je zároveň posluchačem, zároveň Plzeňákem a zároveň voličem. Nám dá zpětnou vazbu. V globální pohledu to politik vidí jako: jo, deset tisíc lidí – akce je to zajímavá, člověk si ji užije – ano, ten projekt podpořím. A my si to užijeme s ním. Na tomto principu to funguje. Musí to být pro všechny lidi výhodné. Jsme spokojení my, je spokojený on a je spokojené město. A když tu nejvíc náročnou práci v Náplavce uděláme my a už je nejspíš jisté, že to dopadne dobře, tak v tu chvíli do toho už politik vstoupí a podpoří to, protože už ví, že to bude dobré.“

 

„Nelobbuji za pandury, ale za veřejný prostor“

Celkový cíl K světu je jasný: Udělat nějakou globální změnu na úrovni Plzně, která by se později dala kopírovat dál. A nejsou to pouze K světu, kteří tyto ambice v Plzni mají. „Jsem moc rád, že to tady dělají i jiní lidi a jinak. Ale to čekání na výsledek je hrozné… asi jsem furt ještě netrpělivý. Dělá mi problém počkat si, až se za pět let něco stane. Až se změní kluci v politice, … člověk opět trne, jestli to udrží a jestli to taky tak budou chtít i ti další. To nejvíc, co vlastně dělám, je, že jsem takový mediátor mezi projekty a lidmi, architekty, někdy do toho logicky zapojím nějaké cizí lidi, politiky. Jsme vlastně lobbisti, jen nelobbuji pandury, ale moje lobbistické téma je veřejný prostor. Chceme najít způsob, aby byli všichni spokojení. Aby měli politici svoje body, aby byli spokojení lidé, aby to bylo porovnatelné se zahraničím. To je to, proč to dělám. Teď nás moc potěšilo, že něco podobného v Praze řešili, a lidi jako jsme my, tam nejsou. Což mě až vyděsilo. V Praze údajně chybí nestranná síla tohoto typu. Všichni už jsou trochu obarvení někam. Do zelena, do modra, do oranžova. Takže nás jedna velká pražská reklamní firma oslovovala a chtěla spolupracovat v Praze. My jsme se jí omlouvali, že máme rádi Plzeň, ale vlastně nás to dost překvapilo. Myslel jsem si, že tuto roli v Praze nějací lidé plní. Roli mediátora. Ona je fakt dost nevděčná práce. Pokud mám být upřímný vůči sobě a vůči týmům, tak musím přiznat o.k., přišli lidi, byla to fajn kulturní akce, ale my nechceme dělat kulturní akce, my chceme, aby se něco změnilo. Všiml si někdo toho, co se změnilo? Někdy se ty výsledky hůř hodnotí. A sebekritika samozřejmě roste a otázky jsou víc na tělo, když vám tato práce zabírá veškerý váš čas a následně se to promítá do soukromého života. Projekty, u kterých jsem si myslel, že se jimi jen chlácholím, jsem prostě nechal hibernovat.“

 

Další projekty, které v současné době spí

Kontejnery k světu byl svého času největší festival veřejného prostoru, který na sebe upoutal velkou pozornost. Nejen, že se upozornilo na to, jak flexibilní jsou kontejnery a na kolik způsobů se mohou využívat, ale také do jakého prostředí mohou být umístěny. Mnoho lidí se tímto projektem inspirovalo a pokračuje s ním jinde, v jiných městech. „My už jsme z toho trochu vycouvali, ale jsme rádi, že se kontejnery ujmuly i jinde. Před těmi deseti lety to byla fakt „úchylárna“, když jsme je v roce 2008 umisťovali na náměstí, tak si lidé ťukali na hlavu, proč na náměstí dáváme kontejnery. Mám radost, že se to nakonec hezky ujalo. A že dneska už je z toho hodně věcí.“

Dalším spícím projektem je Špejchar. Místo, kde se za komunistů dělala tajně kultura. „Majitelka toho místa nás oslovila, že dědečkovi se svou maminkou slíbily, že to nikdy neprodají a neudělají tam vilu s bazénem. Slíbili jsme jim, že jim to pomůžeme rozjet a uděláme na to projekt (studii i projekt) a zkusíme pomoci na to sehnat peníze. Takže jsme to místo otvírali i PechaKuchou. To byla PechaKucha asi s nejlepší atmosférou, co jsem kdy zažil.“

V projektu Hrana architektury bylo za cíl postavit experimentální dům za málo peněz. Jednalo se o studentský projekt, kde si studenti z vysokých škol a další dobrovolníci  zkoušeli v praxi postavit vlastní dřevostavbu s minimem nákladů a na ekologickém principu.

 

Finance

Město na tyto projekty přispívá částečně. K světu mají nyní grant na čtyři roky, který činí necelých pět set tisíc. To je přibližně čtvrtina jejich rozpočtu. Dvě třetiny nebo někdy tři čtvrtiny si musí sehnat sami. Buď od partnerů, nebo si na to musí vydělat. Vyrábí si tudíž na kulturní akce vlastní bary, když dostanou od partnera pivo, tak ho prodají, takže se snaží tyto akce dělat trochu jako podnikání. „Přijde mi to zdravé. Lidi si zvyknou, že peníze nepadají z nebe, ale že si je musíme vydělat.“

 

Ateliér

Protože projekty, za kterými Kuba Mareš stojí, jej neuživí, má jakožto architekt také svůj ateliér. Ateliér k světu. Ateliér vypomáhá Náplavce, ale i Koloběžkám a všem další projektům. „Veškerý zisk stále dáváme do všech projektů. To je asi dlouhodobě neudržitelné, ale zatím se to ještě stále takto děje. Zkrátka peníze, které máme navíc (občas si říkám, že jsem tam dal moc), tak prostě dáváme do jiných projektů.“

 

Lidé a spolupráce

Na jednotlivých projektech se podílí kolem devadesáti lidí. Jejich počet ale kolísá. Největší zastoupení mají Koloběžky – kolem patnácti lidí, PechaKucha kolem třinácti a Náplavka kolem deseti lidí. Samotný Ateliér třináct lidí. Do projektů je navíc zapojeno mnoho dobrovolníků a brigádníků. „Fungujeme trochu separovaně. Někdy se podaří, jako teď na Náplavce, že se sejde víc projektů najednou, tam si třeba někde ťuknou s pivem, ale moc se ti lidé navzájem neznají. Znají se šéfové projektů, ti spolu spolupracují, ale najednou jsme se asi nepotkali nikdy. Protože nejsme firma, které můžu dát jeden den volno, abychom se potkali, vždycky třeba někdo někam jede nebo nemůže. Je tam pár lidí, kteří vidí do všech, jako účetní atd., ale reálně to funguje tak, že každý projekt má vlastní život. Je to tu hodně volné a hodně o sobě samém. Nejsou tu žádná striktní pravidla. Jsem tu takový skautský vůdce oddílu, pak jsou tady takoví rádci a šéfové družin. Já jsem si ten skautský oddíl vlastně přetavil dál.“

 

Související články: 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Už čtyřmi městy od začátku září projela a dalších osmnáct zastávek čeká unikátní zážitkovou a nekomerční roadshow Zažijte to znovu!, která vznikla k 100. výročí vzniku Československa. Všude, kde se "dobové městečko" s prvorepublikovou obecnou školou, kavárnou, spořitelnou, trafikou s unikátní 3D virtuální realitou a Laurinkou objevilo, zaznamenalo obrovský ohlas!

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
21.09.2018

KUTNÁ HORA: Se skvělým úspěchem kutnohorského Českého muzea stříbra, které je příspěvkovou organizací Středočeského kraje, se seznámili krajští radní na svém posledním jednání. „Muzeum získalo ocenění Certifikát výjimečnosti za rok 2018, které uděluje největší cestovatelský web na světě TripAdvisor. Bylo mu uděleno za hlavní expozice v objektu Hrádek, které byly nepřetržitě po dobu pěti let vysoce hodnoceny návštěvníky,“ informoval radní pro oblast kultury Karel Horčička (ČSSD).

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
20.09.2018

ČR: V letošním roce slavíme stoleté výročí vzniku první Československé republiky. Jen o jeden rok méně bude řadě českých knihoven. Datují se totiž rokem 1919, kdy jeden z Masarykových tzv. osvětových zákonů uložil zakládání obecních knihoven. Tento zákon vyvolal doslova revoluci. Podle statistik Eurostatu je v zemích EU 63 tisíc knihoven, z toho 10 % funguje v ČR. I když současný zákon už povinnost zřizovat obecní knihovnu obcím neukládá, představují knihovny největší položku české kulturní infrastruktury (veřejných knihoven je více než 5 tisíc, muzeí je necelá pětistovka, divadel o něco méně než dvě stě). Nedivte se, že New York Times napsaly v roce 2016, že Česko je rájem knihoven.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Senioři, Vzdělávání
Články a komentáře
20.09.2018

ČR: Na začátku padne výstřel, který protne osudy sedmi lidí a navždy změní jejich životy. Začalo natáčení minisérie Stockholmský syndrom. Režie se ujal Dan Svátek, v hlavních rolích se objeví David Švehlík, Martin Finger, Zuzana Mauréry, nebo Martin Pechlát. První klapka padla začátkem září v Opavě, štáb natáčí v lokacích v Ostravě a Havířově, pak se přesune do Beskyd a Prahy.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
18.09.2018