Janu Mikyskovou přitahuje hlína od prvního setkání s ní

Foto: Jana Mikysková

VELKÉ MEZIŘÍČÍ: Jana Mikysková patří mezi umělce spjaté s Vysočinou. Dříve se věnovala výhradně užitkové keramice, od té přešla na volnou tvorbu, kde kombinuje keramickou plastiku s malbou. Inspiraci sbírá z přírodních motivů, a ve své tvorbě pak ctí jejich jednoduchou formu a strukturu. Soukromý výtvarný ateliér v Podloubí provozuje od roku 1996 a dává v něm možnost vystavovat mladým umělcům.

Prostřednictvím své tvorby pomáhá také při různých benefičních akcích. V neposlední řadě svoje zkušenosti předává zájemcům na kurzech, které pořádá.
Vstřícně nám otevřela dveře do své keramické dílny a malířského ateliéru, za nimiž na nás čekal svět z hlíny; jemně opracované figury, svícny a další artefakty.

Jak jste se dostala ke keramice?

Od dětství jsem chodila do lidovky, celých osm let. Ale keramice jsme se tam tenkrát ještě nevěnovali. Až v rámci pedagogického studia jsme jeli do Kunštátu, kde jsme se měli, jako budoucí učitelé lidové školy umění, dostat k tomuto materiálu, abychom vůbec věděli, co to je a jak se s tím pracuje. Tam jsem se okamžitě do té hlíny zamilovala. Prakticky od prvního setkání mi bylo jasný, co chci dělat. A tak jsem tam potom dojížděla ještě dva roky, už při zaměstnání. V Kunštátě, což je pro nás taková Mekka, otevřeli keramické studio pro výtvarníky, kteří nemají technické zázemí, a chtěli by se nějak vyjádřit právě prostřednictvím hlíny. Tam se mohli na týden ubytovat a tvořit. Dojížděla jsem tam dva roky a pak jsem se rozhodla, že si dílnu zařídím doma. V té době jsem pracovala v lidové škole umění, ale nebyl to směr, kterým bych chtěla jít, takže jsem odešla. Děti, které tam ke mně chodily, začaly docházet do mého ateliéru, to trvalo asi rok. Od té doby, už patnáct let, tvořím v ateliéru u sebe doma. Předcházela tomu návštěva jednoho pána z brněnské galerie, který mě požádal, abych u nich vystavovala, že se mu velice líbí má tvorba, kterou předtím viděl někde na vernisáži.

Vy to máte jako živnost, takže svá keramická díla prodáváte?

Ano, hlavně keramiku. Obrazy člověk nemůže dělat, protože je chce prodávat, to je, myslím si, cesta do pekel. Tak zhruba jednou za rok mám výstavu, kam připravím patnáct obrazů, ale mezitím dělám keramiku, převážně na zakázku. Už ne užitkovou keramiku jako dřív, dneska to jsou drobné plastiky z různých období. Např. na podzim jsou to vánoční zakázky – svícny, andělíčkové atd. To je vždycky finančně příjemné. Mívám také často prodejní výstavy, ať keramiky nebo obrazů. U těch obrazů je dobré, že pro galerii nedělám určitou zakázku. Vždycky si stanovíme určitý limit, co se týká počtu obrazů nebo velikosti a pro obraz si přijedou klidně až za půl roku.

Teď z toho jasně vyplývá, že vedle keramiky ještě malujete. Který obor je pro vás hlavní a důležitější?

Je to různé. Někdy na hlínu několik měsíců nemáknu, jen maluji a do obrazu vnesu to, co nejsem momentálně schopná dostat do keramiky. A zas někdy mi k malování chybí zemitost hlíny. Takže tvorbu kombinuji. Ideální stav je, a to byla poslední výstava, kdy obrazy obsahují totéž, co keramika.

Když se vrátíme ke keramice, děláte volnou tvorbu a k tomu ještě užitné umění?

Užitkovou nedělám vůbec. Je hrozné sedět deset hodin a vyrábět stále ty samé hrnečky, bez možnosti kreativního přístupu, to není pro mě. Krom toho, je u nás hodně dobrých hrnčířů. Já mám stále touhu, udělat na keramice něco víc, kombinovat to s jinými materiály. Mám tu několik figur, které jsou na rozhraní užitkové a volné tvorby. Slouží jednak jako svícen, ale díky jedné sklářce, která mi do figur dává různě barevné sklo, splňují i dekorační účel. Jinak začínám také do keramiky malovat engobami nebo kysličníkem, aby to zůstávalo pořád čistou keramikou. Ale je to určitě směr, kterým bych se teď chtěla ubírat.

Kde berete inspiraci?

Nejsou to konkrétní věci. Spíš pocit nebo celkové vnímání nějakých struktur, většinou přírodních, to je i pro mě základ. Nezasvěcený člověk má často pocit, že moje obrazy jsou keramika. Je to tím, že používám hmoty, které si různě barvím a míchám, a v tom obraze potom připomínají zemitost, hlínu, se kterou se v keramice pracuje. A mám také ráda nezdobný projev, jednoduchost. I lidé, kteří sem chodí občas na kurz, vědí, co ode mě můžou očekávat. Já do složitostí v keramice nezacházím, to nechávám na nich, ať si taky rozvíjejí svoji tvůrčí schopnost. Většinou už mají nějaké výtvarné povědomí, takže já jim tu hlavně umožňuji tvořit a ukazuji, co jim hlína dovolí a při čem může prasknout.

Jakou používáte pec?

Plynovou. Jsou i elektrické, které se nastaví, a vy přijdete ráno a keramika je vypálená, ale tam mi chybí osobní kontakt. Při plynové si to musím pořád regulovat. Pak jsou ještě polní pece, klasicky na dřevo, v těch jsem také několikrát pálila, ale tam už je potřeba skutečně hodně citu. Prakticky nikdy nevíte, co vypálíte.

Povězte nám něco, o akci Art Depo?

Letos tedy v roce 2012, přesněji od 31. 3. do 27. 4., se akce jako loni bude konat zde v prostorách Ateliéru v Podloubí ve Velkém Meziříčí. Bude to již čtvrtá výstava Art Depo, které se zúčastní místní mladí výtvarníci, kteří normálně nikde nevystavují, nespolupracují s galeriemi. V podstatě nemají pocit, že přišel ten pravý čas. Takže jsem jim dala jakýsi impulz, aby si připravili svoji tvorbu, mohli se prezentovat a dostat do povědomí lidí. Tyhle výstavy tu mají ohlas, jsou dost navštěvované. Sem tam si tu někdo koupí něčí dílo, ale lidé sem spíš chodí si výstavu prohlédnout.
Pro mě je ještě důležitá práce pro nadace, kdy se někomu pomůže. Účastnila jsem se čtyř projektů v roce 2005 – Čeští výtvarníci na pomoc životu po tsunami (Pelléova vila Praha), 2008 – Výtvarníci proti týrání žen a dětí (Poslanecká sněmovna Praha), 2010 – Lidická Hrušeň (Občanské sdružení Lidice) a poslední 2010 – Czech Art Festival (České Budějovice). Tyto organizace uspořádají výstavu děl od různých umělců, při aukci se pak díla prodají a získané peníze jdou na konto potřebným.

Kde naši čtenáři mohou vidět vaše obrazy a keramiku?

V galerii Za Vrátky v Táboře a v Liberci v galerii Studna. Pět obrazů jsem prodala do Irska. Prý jsou Irům blízké tím, že jsou syrové jako jejich zem, ale přitom je v nich teplo, které jim tam chybí.