pátek
28. dubna 2017
Svátek slaví: Vlastislav
Portrét Anny Hrnečkové, lektorky Divadla Drak
© Foto: archiv Anny Hrnečkové



Jak si "užít" divadlo

HRADEC KRÁLOVÉ: Ve dnech 9. – 11. března se uskuteční už páté setkání členů Asociace dramacenter České republiky. Těžištěm jejich práce jsou zpravidla výukové programy pro školy a zájmová činnost ve volném čase související s dramatickou výchovou. Od roku 2012 je členem této asociace také Divadlo Drak v Hradci Králové, letošní hostitel jubilejního setkání. Aktivity Labyrintu Divadla Drak definici dramacentra beze zbytku naplňují. Dílny a workshopy, které Drak nabízí školním skupinám i veřejnosti, umožňují praktické seznámení se s divadlem, jeho typy a žánry, technikami či profesemi, navazují na inscenace divadla, krátkodobé výstavy, váží se k muzeu loutek apod. Přečtěte si rozhovor o hradeckých zkušenostech s lektorkou Annou Hrnečkovou.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

V době, kdy jste v Divadle Drak začínala s koncepcí divadelního vzdělávání, šlo zřejmě o novou, dosud nevyzkoušenou formu v oblasti umělecké edukace…  

Ano. V roce 2013, když jsem přišla do Hradce Králové, se o něco podobného pokoušela snad jen čtyři divadla v České republice. Drak byl v tomto směru výjimečný, a to především zásluhou výtvarníka Marka Zákosteleckého a dramaturgyně Dominiky Špalkové. Od počátku počítali s tím, že nově otevřená budova Labyrintu (2010) bude sloužit nejen pro expozici loutek ze slavných divadelních představení, ale také jako prostor pro umělecké vzdělávání. Z této myšlenky vychází „dračí“ laboratoř a interaktivní herna, jejímž autorem je právě Marek Zákostelecký, a kde se také uskutečnily úvodní workshopy (výtvarný, herecký a hudební), podpořené jednorázovým grantem. Dnes už jsme součástí širokého proudu. Během nedávné návštěvy v Anglii jsme si ověřili, že byť nemáme k dispozici tak velkorysé finanční prostředky, abychom mohli rozšířit počet našich lektorů, v nápadech jsme zcela rovnocenní.

 

Pro tuto práci máte všechny předpoklady – vystudovala jste hudebně dramatické oddělení Pražské konzervatoře, poté obor divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dramatickou výchovu na DAMU; založila jste i vlastní činoherní divadlo. Přesto jste vstupovala na neznámé území…

To je pravda, tím spíš, že jsem v životě nedržela v ruce loutku. (smích) Samozřejmě na DAMU jsem s loutkami přišla do styku, ale jenom z rychlíku. Naštěstí dnes mám mladou kolegyni, která mi spadla z nebe a loutkám se věnuje. Ale vraťme se na začátek.
Prvním krokem bylo vytvořit si „repertoár“ edukace a programy jednotlivých workshopů roztřídit do jakýchsi „šuplíků. Ten základní -  seznamuje děti s konkrétní profesí nebo určitým druhem divadla: Kouzelné stínohry, Jak se hýbat na jevišti, Výtvarníkem na vlastní kůži, Hercem na vlastní kůži. 
Další „šuplík“ jsou dílny k inscenacím, které děti připravují na představení, nebo jim naopak po představení umožní viděné reflektovat, vyjádřit se k uměleckému dílu, vést o něm dialog, probudit jejich vlastní kreativitu.

Tematické dílny se věnují konkrétním tématům pro děti z mateřských školek. Často oslovujeme i středoškolské studenty náměty, na které v učebních osnovách nezbývá čas, např. Jak vystavět tradiční aristotelské drama. Není výjimkou, že mi paní učitelka po skončení dílny poděkuje, že se od nás dozvěděla věci, které ani sama neznala.
Překvapivě velký ohlas mají dílny pro děti z prvního stupně základní školy. Workshop Co dělají loutky v noci? funguje úžasně. Vyprávím dětem, že v Draku pracoval starý pán, který tvrdil, že loutky ve vitríně v noci žijí. My mu tak docela nevěříme, ale co když na tom něco bude! A děti mi radí, ať do muzea dáme kameru. Já oponuji, že to není řešení, protože loutky se o ní dozvědí. Takže pak všichni pečlivě zkoumají loutky a pátrají po náznaku života - a většinou úspěšně. Ve studiu se snažíme zažít, jak se asi loutka cítí, když je celý den zavřená a přitom se jí tolik stýská po divadle. Nakonec se sami stáváme loutkou a zahrajeme si divadlo.
Vůbec nejradši mám variantu pro ty nejmenší prcky z mateřské školky, kteří přicházejí do našeho muzea poprvé. K dílně využívám sto let staré rodinné divadlo, kdysi objevené na půdě našeho domu. Je úplně rozbořené, s torzem loutek. Když děti v jeho kulisách najdou ruku od princezny, musí řešit, co se asi stalo. Dovtípí se, že ji odnesl zlý čaroděj do říše zapomnění, což je právě naše muzeum loutek. A děti jsou nadšené, vysvobozují, bojují, zkoušejí vodit loutku. Jen jim vždycky připomínám, ať dávají pozor, že je to velmi staré divadlo. Zatím ještě drží. (smích)

 

Vedle základních formátů, ale neustále experimentujete.

To je nezbytné. Například loni jsme si řekli, že je potřeba oživit muzeum loutek. Za šest let ho už většina hradeckých rodin viděla, takže je třeba ho probudit.  Vymysleli jsme si „Nedělání“, což je krásná, nedělní akce, ale také velmi náročná.  Abychom ji mohli uskutečnit, potřebujeme alespoň 15 dobrovolníků. Jsou skvělí a zatím to vypadá, že je to baví, ale nemůžeme po nich chtít, aby nám věnovali další a další neděle. Na dvě hodiny tematických her a dílniček navazuje pohádka, záměrně komorní, která není z produkce Draku, protože místní už naše pohádky většinou viděli. V tomto případě nejde o edukativní záměr, naším cílem je zintenzivnit zážitek dětí z divadla.

 

Udrží dítě po tři hodiny pozornost?

Určitě. Ty dvě hodiny jsou variabilní; děti v jejich průběhu mohou přijít, kdy chtějí, třeba na poslední půl hodinu. Mohou jít na chvíli ven, mohou si zajít do kavárny dát si něco dobrého. Všude kolem leží knížky, některé děti se na stanoviště her vracejí, specielně, když je tu něco strašidelného. Máme zkušenost, že nejprve se bojí a pláčou a pak už se osmělí třeba i třikrát za sebou. Je to otevřená forma a záleží jen na rodině a věku dětí, pro co se rozhodnou. Zpočátku bylo těžké lidem tento formát vysvětlit a mnozí přišli až na představení. Dnes už mu naše divácká komunita rozumí. Mám z toho velkou radost. Většinou je vyprodáno.

 

Edukativní aktivity Divadla Drak překračují hranice České republiky. V roce  2015  jste dostala zajímavou nabídku od pražského Institutu umění - Divadelního ústavu vytvořit motivační program k výstavě s názvem České loutkové divadlo třikrát jinak, která doputovala až do korejského města Sihung poblíž Soulu. Bylo těžké přiblížit korejským dětem Kašpárka?

Bohužel s dětmi jsem se do kontaktu vůbec nedostala. Jednodenní workshop byl určen 13 korejským lektorkám z různých institucí, které se měly vžít do role dětského diváka a seznámit se se stručnou historií českého loutkářství.
Ta zkušenost pro ně byla nová, stejně jako jednoduché dramaticko-výchovné principy, na kterých byla dílna postavena. Workshop pro ně tedy nebyl pouhou instruktáží, ale rozšiřoval jejich povědomí o možnostech práce s dětským publikem a podle jejich slov také provokoval jejich vlastní hravost a kreativitu.
Důležitou součástí workshopu byla i dvouhodinová diskuse o metodách motivace dětí v době elektronických lákadel. Některé lektorky odmítaly přistoupit na to, že by děti mohla loutka zaujmout natolik, aby po dobu dílny odložily chytré telefony. Zkušenost s českými dětmi tuto obavu naštěstí opakovaně vyvrací. V Draku s tím nemáme problémy, jednoduše je vyzveme, aby si nechaly mobily v šatně.
V Koreji mne překvapilo, jak populární je u nich české loutkářství. Fotografie z návštěvy Prahy, které mi nadšeně ukazovaly, jsou „povinně“ především z Karlova mostu a z Národního divadla marionet, kde jim předvádějí, jak se před 150 lety hrál Don Juan. Tak jsem hostům na vernisáži vysvětlila, že dnes už jsme malinko jinde a že děláme zajímavější věci. A doporučila jsem jim, aby při další cestě do Čech určitě navštívili Divadlo Drak. (smích)   

 

Zpátky do Hradce Králové. Nesuplujete divadelní edukací cosi, co by děti beztak pochopily samy? Co sděluje samo představení? Potřebují vůbec prostředníka vašeho typu?

To je úplně nejčastější dotaz. Ale my nevysvětlujeme konkrétní divadelní inscenaci. Velká většina představení pro děti a mládež dětské publikum skutečně dokáže zaujmout. Nám jde spíš o to budovat vztah k divadlu obecně. Tím, že necháme děti na vlastní kůži zažívat, co je to divadlo, že si ho zkusí samy zahrát, pochopit, jak náročné je vymyslet námět a jeho provedení, rozebrat to, co viděly. Když se snažím pojmenovat, oč nám jde, vždycky říkám, že vychováváme budoucího diváka. Já netvrdím, že nás všichni potřebují, ale je spousta rodin, kde se nechodí do divadla, kde se dětem nečte, kde si rodiče s dětmi nepovídají. Myslím, že děti potřebují zpětnou vazbu nebo nějakou interaktivní výměnu názorů.

 

K čemu to je dobré pro ty nejmenší? Den má přece jen 24 hodin a děti by se měly ve škole také něco naučit, nejen chodit do galerií a do divadel na workshopy…

A to jen ten problém - ony dnes mají tolik podnětů, že je nestíhají zpracovat, takže je jen zkonzumují a jdou dál. Tím, že divadlo ukazuje jako pod lupou různé lidské osudy a emoce, nám současně umožňuje vnímat, jak se cítíme v různých situacích a tohle všechno z nás dělá lepší lidi.

 

Zpívat může každý, alespoň to tvrdí Ida Kelarová. Platí něco podobného také v případě divadla – může každé dítě otevřít mysl kreativitě?

Může.

 

I autistické dítě?

A proč ne? Často používám při vyprávění pohádky hrací strojky a právě tyhle děti si je rády berou a někam si s nimi zalezou do rohu. Ujedou na té jednoduché melodii, strašně je uklidní. Každý si svým způsobem může najít cestu k umění. Jsem nadšená z dětí, které mi oponují, ačkoli se na první pohled může zdát, že jsou drzé. Ale takhle to není. Nebo píšou loutkám vzkazy: Milá loutko, moc mne teda nezajímáš, ale držím ti palce. Mám radost, když se objeví autentická reakce, když děti pochopí, že se mohou svobodně vyjádřit a třeba i kriticky oponovat.

 

Vidíte za tři roky práce v Draku nárůst zájmu o vaše workshopy?

Ano, můžu srovnávat na začátku jsem vnímala opatrné reakce ze strany učitelů, dnes už vidím, že jsou informovaní a mají o spolupráci zájem. Určitě je to taky tím, že Drak má tak dobré jméno. Když se něco děje v Draku, pedagogové většinou reagují pozitivně a tím nám práci usnadňují.

 

Vy máte v programu dokonce i edukaci pro učitele?

To je náš společný projekt s Klárou Fidlerovou z DAMU, která dnes působí jako učitelka dramatické výchovy na SPgŠ v Čáslavi. V současné době je ale na mateřské dovolené, a tak je prozatím „na mateřské“ i seminář na toto téma. Rádi bychom v budoucnu vyšly vstříc také studentům ze středních a vysokých pedagogické škol a vybavily je metodami reflexe a přípravy na divadelní představení.  

 

Jaké máte další ambice? Co se vám právě honí v hlavě?

Mám pocit, že české divadelní lektorství je už dnes natolik rozšířené, že bude třeba tak trochu pečovat také o něj.  Postupně bych ráda iniciovala dovzdělávání divadelních lektorů, což u nás ještě není běžné. Chybí např. širší kontakt se zahraničím.

 

Právě připravujete novinku s názvem “ Babička, děda a já“, nedělní odpoledne pro prarodiče a vnoučata. Hledáte další možnost kontaktu s dětmi?

To je téma, které mne osobně provází a provokuje.  Absolvovala jsem na vysoké škole programem – dílnou spojenou s pohádkou o starých lidech. Jde o známou  japonskou pohádku o tom, že staří lidé jsou vlastně nepotřební. Co s nimi, když už jenom jedí rýži?  Nejlépe je odvézt je do lesa a tam je nechat zemřít. Do jisté míry podobně jsem vnímala volební kampaň Přemluv bábu, která se mně hrozně dotkla. Přišlo mi, že tohle není cesta, jak se mezigeneračně domluvit. Že se jen vzájemně urazíme. Takže jde o moje dlouhodobé téma, ke kterému se vracím. V létě jsme si dílnu o prarodičích vyzkoušeli na příměstském táboře. Drak ho pořádal vůbec poprvé. Ačkoli jsme na zkoušení měli pouhých sedm dní, pustili jsme se s dětmi na tenký led autorského divadla. Nepřipravili jsme si dopředu žádný scénář ani scénografické návrhy. To vše vznikalo až během společné práce. Příběhy a nápady děti hledaly ve svých rodinách, ale také v ulicích Hradce Králové, kde se ptaly kolemjdoucích na jejich velká přání. Představení potom vznikalo na základě improvizací. Dědečkové a babičky v podání dětí v něm zdolávali osmitisícovku, dirigovali orchestr, zvonili na sídlišti na zvonky a hned utíkali, kormidlovali pirátskou loď či přebírali Oskara. Film, za který dědeček Oskara obdržel, byl mimochodem také výtvorem dětí, včetně střihu, designu titulků či loga společnosti Dědafilms.
Děti brzy vytvořily akční a kreativní tým, který bylo těžké „vyhnat“ byť na chvíli z divadla ven za sluníčkem. I v pauzách vytvářely své vlastní dramatické kusy, experimentovaly s hudbou a divadelním osvětlením. Po celý týden přinášely zajímavé myšlenky a téma životních snů a stáří se zájmem prozkoumávaly z mnoha úhlů pohledu. Závěrečné představení zahrály s téměř profesionální jistotou a vyrazily dech nejen rodičům, ale i nám.
Teď si v Draku uděláme tuhle dílnu pro veřejnost. Za hodinu a půl by každá partička, každý ten prarodič se svými vnuky měli vytvořit miniaturní loutkové představení, které bude mít společné téma – zážitek z dětství. Když vidím, jak děti milují vyprávění prarodičů a jak málo k němu mají příležitost, mám pocit, že je hezké nechat prarodiče vyprávět a pak si jejich příběh zahrát jako divadlo. 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

DĚČÍN: Město bude mít svého architekta. Komise složená z odborníků a vedení města ho v polovině dubna při pohovoru vybrala z uchazečů o veřejnou zakázku s názvem Architekt statutárního města Děčín. Jako nejvhodnějšího pro funkci městského architekta komise vybrala Ondřeje Beneše, který působí mimo jiné jako pedagog na Fakulta architektury ČVUT.

Ústecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
28.04.2017

BRNO: Moravská zemská knihovna v Brně vyhlašuje z pověření Ministerstva kultury ČR projekt ČESKÁ KNIHOVNA pro rok 2017 -  podporující nákup nekomerčních titulů uměleckých děl české literatury, české ilustrované beletrie pro děti a mládež, vědy o literatuře pro veřejné a vybrané vysokoškolské knihovny.

Jihomoravský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
28.04.2017

PRAHA: Národní soutěž muzeí Gloria musaealis vstoupila v roce 2016 do jubilejního XV. ročníku, do kterého se přihlásilo celkem 51 muzeí a galerií z celé republiky s 81 soutěžními projekty. Vyhlášení vítězů soutěže proběhne 17. května 2017 od 16.30 hodin v Betlémské kapli v Praze!

Celá ČR, Hl. m. Praha
Památky, Soutěže a festivaly
Nepřehlédněte
28.04.2017

ČESKÁ REPUBLIKA: Fenomenální tanečníci, kteří oslovili v minulých dvaceti letech celý baletní svět. Jejich příběh v premiérovém dokumentu Jiří & Otto Bubeníčk přináší režisér Martin Kubala, který otevře pohled na jeviště i do zákulisí a zmapuje kroky, kterými sourozenci ukončili svou taneční kariéru. Průřez taneční dráhou bratrů Bubeníčkových nabídne ČT art k příležitosti Mezinárodního dne tance v sobotu 29. dubna od 20:20 h. Na stejný den připravuje jako oslavu tance Česká televize spolu s Národním divadlem a Vizí tance speciální flashmob, v němž se objeví i vítězka StarDance Anna Polívková.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
28.04.2017