Herec Tomáš Valík a jeho fotografie

Tomáš Valík, foto: Robert Rohál

HOLEŠOV: V neděli 3. června bude v kavárně CINEMA v Holešově zahájena zajímavá výstava fotografií Tomáše Valíka, profesionálního herce známého např. z filmů Dobří holubi se vracejí, Princezna Fantaghiró, o Janovi a podivuhodném příteli a v poslední době hlavně z nekonečného seriálu Ulice, kde hraje Richarda Zajíčka.

Zcela nečekaně – ale o to rychleji – se narodil tento náš rozhovor o jeho fotografiích, o tom, kdo ho k fotografování přivedl, i o jeho poslední divadelní roli. Ještě než si odpovědi Tomáše Valíka přečtete, chtěla bych mu touto cestou poděkovat, že nemávl nad položenými otázkami rukou, ale naopak se velice poutavě rozpovídal o věcech, které má rád a které ho zajímají.

V Holešově vystavujete fotografie pocházející z židovských hřbitovů na Moravě. Proč právě židovské náhrobky, čím Vás zaujaly?

Fotografie židovských hřbitovů jsou převážně z Moravy. První snímek však vzniknul na židovském hřbitově pod hradem Rábí. Zaujala mě nejvíce atmosféra těchto míst, nádherné náhrobky, které jsou kronikou židovských generací. A hlavně jsou tyto náhrobky uměleckými skvosty.“

Celkem nedávno jsem byla na komentované prohlídce židovského hřbitova v rámci Dnů židovské kultury v našem městě. Překvapilo mě velké množství lidí, které tato tematika zaujala.

Židé jsou u nás součástí naší kultury a historie. V podstatě je naše Česká kotlina směsí českou, německou a židovskou. Například Gustav Meyrink je jedním z důkazů.
Židovská kultura je bohatá a setkáváme se s ní po celém světě, jak u nás, tak i v USA či Německu. Má lidem hodně co dát k poznání sebe sama.

Holešov je už třetí místo, kde svoje fotografie židovských hřbitovů představujete. Jaký ohlas měly výstavy v Třebíči a Lomnici nad Popelkou?

Má výstava fotografií měla být jen jedna, a stala se putovní. Z čehož mám samozřejmě radost. Během září bude pokračovat v Opavě, jedná se o Mikulově a poté v Art galerii na Uhelném trhu v Praze, která bude prodejní. Ohlasy na mé fotografie jsou dobré, lidem se líbí, jsou černobílé 40/70, a jedná se spíše o hru se světlem.

Jste profesionální herec. Kdy a proč vznikl nápad pořídit fotografie, které neskončí jen v soukromém albu?

K fotografování mě přivedl můj otec. Dělal nádherné fotky i přesto, že byl slepý, vnímal jen obrysy. Miloval jsem chvíle, kdy jsem s ním byl v černé komoře a mohl asistovat při vzniku fotek, mohl jsem je sice jen tzv. „koupat“, ale stálo to za to. Víte, intuitivně jsem cítil, že jen v domácím albu fotografie nezůstanou. Protože jsem chtěl lidem ukázat svět tak, jak jej vnímám.

Fotografoval jste architekturu Moskvy, přírodu v Kanadě, židovské hřbitovy. Přemýšlel jste, kam nebo na co zaměříte objektiv svého fotoaparátu příště?

Letos se chystám fotografovat živly – oheň, vodu, vítr a potom stromy a květiny. Nad tím, co budu fotit, nikdy nepřemýšlím, ta informace totiž přichází sama. Pokud se otevřete a vnímáte své okolí. Věcí k focení je spousta, důležité je si k nim najít vztah, a potom to jde samo. A hlavně mám vynikajícího učitele, fotografa Ladislava Kubesu, který mimochodem nafotil i portrét na plakát k výstavě v Holešově.

Známe Vás především ze seriálu Ulice, ale Vy hrajete hlavně divadlo. V březnu měla premiéru hra Nevyléčitelní v nastudování Divadla bez hranic, jak se vám hraje psychiatr?

Divadlo, které není podporováno státem, má v současné době problém s prodejností. Krize stále působí na peněženky diváků. Před dvěma lety jsme hráli tak cca 15 představení měsíčně, v současné době jsme rádi, když jsou dvě až tři. Proto si fotografováním kompenzuji i svou hereckou práci. Mí rodiče celý život pracovali v Psychiatrické léčebně Opava a premiéra Nevyléčitelných byla v den sedmdesátých, nedožitých let mé mámy. Představení jsem jí věnoval, poděkoval jí za vše, co pro mě udělala a odpustil jí, že mě zde nechala samotného.

A na závěr otázka na odlehčení. Nepoužijete nabyté zkušenosti z této role v praxi, když dnes téměř každý druhý hledá odbornou pomoc právě u těchto odborníků?

Jako kdybyste mě znala. Snažím se pomoci mnoha lidem v sobě najít tzv. vnitřní dítě. Dokážu pomoci jiným, ale sobě ne. Jedna kamarádka šamanka mi řekla, že toho vím a vnímám hodně, možná že i více než ostatní, jen si to neuvědomuji, a proto na sobě pracuji. A pokud k uvědomění dospěji, budu moci pomáhat lidem. Vše začíná uvnitř nás – je třeba pochopit, že střed vesmíru je v každém z nás a od nás pak, pokud se máme rádi, plyne láska dál, bez toho to nejde.

Děkuji za pěkné popovídání a přeji všem čtenářům, aby našli v sobě lásku a sdíleli ji s ostatními lidmi.