neděle
18. srpna 2019
Svátek slaví: Helena



Generacím budoucím aneb Jak lze (také) psát kroniku 21. století

BOHUŇOV: Když jsem byl v lednu 2003 jmenován kronikářem Bohuňova – Janoviček, zdaleka mě nenapadlo, že se nově založená kronika zaplní během čtyř let. Rozsáhlá retrospektiva za léta 1978 – 2002, při které bylo využito mj. i svědomité práce bohužel již zesnulých kronikářů a pamětníků Aloise Pokorného a Ignáce Mičína, však spolu úvodem nakonec zabrala 70 % z pětisetstránkové knihy formátu 30 x 38 cm. Při průměrné délce 30 – 40 stran každoročního zápisu (od zápisu za rok 2003) proto nepřekvapí, že zapsáním roku 2006 jsme kroniku v loňském roce ukončili. Druhá kniha, jejíž první zápis byl v čistopise před několika dny právě dokončen, by tak při zachování stávajícího rozsahu měla obsáhnout léta 2007 – 2020.

Na základě metodické spolupráce se Státním okresním archivem ve Žďáru n.S. jsem prakticky hned na začátku své kronikářské práce propracoval strukturovanou podobu ročního zápisu, který je členěn do osmi hlavních kapitol, začínajících politickým a veřejným životem (samospráva) a pokračující takovými oblastmi jako je obyvatelstvo, hospodářství, vzhled obce, kultura a sport, spolky, klimatický průběh roku a „různé“, reflektující výběrově dění v okolí a v regionu. Dodržovaný systém, nevylučující ovšem průběžná vylepšení, činí kroniku přehlednou a dává budoucímu čtenáři jistotu pravidelně očekávaných informací.

Základem hodnověrnosti je citace informačních zdrojů, uváděná průběžně pod čarou. Nedílnou součástí zápisů je výtvarná koncepce kroniky, kterou jsem založil na ručním psaní, od roku 2005 ve stylu italiky a směřující ke kaligrafii, a na vlastní ilustraci, výběrově s dekorativním rámováním stran. Tím získává kronika 21. století atraktivnost a atmosféru starých ručně psaných pamětních knih současně. Časově náročnější záležitost ve svém výsledku dodává kronice duchovní rozměr ve smyslu estetické kultivace i mimo kulturní témata. Ke kolorovaným perokresbám postupně přibyly výběrem dekorativně rámované stránky, hledajících principiálně inspiraci v dávné tradici knižního malířství. Bordura (tj. ornamentální pás rámující stránku) současné kroniky přirozeně uplatňuje motivy vycházející z dnešního obrazu vesnice nebo uplatňuje obecnější výtvarné prvky, každopádně v realistickém pojetí. A tak zatímco např. stránka k hodům 2005 nebo k Janovičkám 2007 využívá přírodní ornament tzv. vegetativní (rostlinný), stránku věnovanou rekonstrukci kapli 2006 lemuje ornament předmětný jako opakující se křížek z výzdoby nově odlitého a v roce 2006 osazeného zvonu. Právě dokončovaný zápis za uplynulý rok obohacuje takto pojaté stránky o kombinaci s motivem zoomorfním (zvířecím) nebo částečně stylizovaným ornamentem předmětným, který je např. tvořen barevně kontrastním pásem opakujícím stínovanou siluetu putovního poháru pro vítěze amatérského fotbalového turnaje okolních obcí, který má v obci již pětiletou tradici. Nebylo by však obsahově vyváženého zápisu bez ochoty soukromých subjektů a osob poskytnout kronikáři, tedy obci, informace. A tak poděkování patří – mimo již tradičnímu dopisovateli ze zemědělské výroby – Společnosti Bohuňov, a.s.  i soukromým zemědělcům hospodařícím v obou vesnicích, stejně tak podnikatelům v nezemědělské výrobě a službách, spolkům i jednotlivcům z řad občanů. Ocenění za vzorné vedení kroniky v konkurenci 42 obcí krajského kola Vesnice roku 2006 je toho důkazem.

Způsob získávání příspěvků do kroniky (mimo působnost obecního úřadu) je založen na metodě dotazníku, ve kterém se ujasní obsah žádaných informací (hospodářský život), u ostatních oblastí života v obci (spolky, sport, zájmové úspěchy) je ponechán volnější prostor k sepsání zprávy, na jejímž základě kronikář provede konečnou formulaci a stylistické sjednocení. Příprava zápisu probíhá též ústním dotázáním na některé detaily či upřesnění. Mimo přímé spolupráce jsou občané prostřednictvím webových stránek obce a zpravodaje informováni o přípravě zápisu a vyzváni k podnětům. Závěrečné projednávání zápisu před čistopisem nevyžaduje v obcích malého měřítka zakládat zvláštní letopiseckou komisi, a proto u nás probíhá projednávání přímo na zasedání zastupitelstva. Vzhledem k rozsáhlosti ročního zápisu je upuštěno od podrobného čtení statistických údajů a výpisů z usnesení zastupitelstva, nicméně přítomní jsou seznámeni se vším, co zápis obsahuje včetně ocitování např. hodnotících formulací.

„Dobře vedená kronika má být věrným, nezkresleným zrcadlem obce ve všech jeho složkách, mravním svědomím současníků a spolehlivým poučením budoucích pokolení,“  napsal František Roubík v Příručce vlastivědné práce v roce 1947. Krásná inspirující slova však patrně nebyla inspirací našim zákonodárcům, když schvalovali zákon o kronikách obcí č. 46/2006 Sb. Vždyť již samotné uložení povinnosti obce vést kroniku a ustanovit k tomu kronikáře nový zákon přinejmenším jen naznačil. Nechť běžný čtenář a bez právnického vzdělání posoudí, která z formulací, mezi nimiž stojí 86 let, je konkrétnější. Zákon č. 20 z 30. 1. 1920 říká v §1 “Každá politická obec jest povinna založiti a vésti pamětní knihu obecní“ a v §2 pokračuje „K založení a vedení pamětní knihy obecní zřízena budiž v každé obci komise. Zápisy provádí kronikář ustanovený obecním zastupitelstvem, za přiměřenou odměnu“ A co zákon ze 14. 3. 2006?: v §1 „Každá obec vede kroniku obce, do níž se zaznamenávají zprávy o důležitých a pamětihodných událostech v obci pro informaci i poučení budoucím generacím“ a v §3 „Zápis do kroniky se provádí nejméně jedenkrát za kalendářní rok. O obsahu zápisu rozhoduje obec.“

Osoba kronikáře je pak zmíněna pouze v souvislosti s dohledem při nahlížení do originálu a bylo by jistě důstojnější, uvést jeho funkci právě v § o pořizování zápisu. Kronikáři by tak získali i sebevědomější právní východisko, že po zvolení do funkce jsou to právě oni, kdo dává této práci smysl a známku odborné kvality, tak jako v první republice zpravidla představovali zosobnění kulturního života a osvěty v obci. Nová legislativa, nahrazující 85 let účinný zákon č. 80/1920Sb. z. a n. nejen, že nesplnila očekávání a nepřipravila řadu potřebných podrobností, nýbrž se stala ještě mlhavější a co více, neobsahuje zmocnění k vydání prováděcí vyhlášky. Přitom se starým zákonem bylo zrušeno i vládní nařízení č. 169/1932 Sb. z. a n., které praktickými konkrétnostmi mohlo být podnětné pro podobný předpis k zákonu současnému. Nařízení z roku 1932 totiž zaručovalo obsahovou vyváženost přístupem kronikáře k údajům, když se v §3 odst. 4 mj. uvádělo „Veřejné úřady a ústavy jsou povinny, aby kronikáře v této činnosti podporovaly, oznámily mu na požádání úřední data... jestliže kronikář potřebuje dat nebo informací od místních spolků, správ velkostatků, průmyslových podniků apod., a nedosáhne jich sám, jest na politické obci, aby smírně zakročila, popřípadě požádala dozorčí úřad o zprostředkování.“

Ze zásadních novinek tak byla prakticky jen zakomponována možnost vést kroniku v elektronické podobě a nahlížet do ní (což by šlo jistě připojit k zákonu původnímu), zatímco byla téměř vypuštěna osoba kronikáře, kterému zákon z roku 1920 dokonce přiznával nárok na přiměřenou odměnu. Na úskalí kronikářské práce upozornila před rokem televizní reportáž ČT v událostech z regionů (9. 4. 2007), kde se hovořilo s otazníkem o vymírání této činnosti v naší zemi. To zatím nehrozí, čehož jsou dokladem setkávání a školení kronikářů, ale lidem, kteří tuto práci vykonávají zpravidla ve svém volném čase, práce ulehčena nebyla a bohužel se jí nedostává ani potřebné a důstojné popularizace. Bylo by dějinným paradoxem, kdyby se ve svobodných podmínkách vývoje naší společnosti zatím ne zcela doceněná činnost kronikářů vytrácela.

Kvalitně vedená kronika se stává autentickým pramenem historického poznání, neboť předkládá fakta a současně se snaží vyprávět. Jsou-li tyto dvě roviny vhodně provázány, včetně vedení foto aj. dokumentace, dostáváme jedinečný obraz naší historie v kompletním spektru jednotlivých oblastí života vesnické či městské společnosti, který nemohou nahradit izolovaně ani statistická data, ani videozáznam či na druhé straně ani samotná vyprávění, které i přes svoji barvitost nemusí vždy obsahovat všechny souvislosti.

PhDr. Martin Šikula,

 nezávislý zastupitel a kronikář obce Bohuňov

Pozn. redakce:

V příloze najdete vásledky ankety, která byla umístěná na předešlých webovvých stránkách Místní kultury. Zúčastnilo se jí pouze 40 respondentů, ale výsledek je jednozančný: Kronikářů si naše společnost neváží.

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Narodila se v Praze, ale většinu svého dětství prožila v pohraničí, kam se její rodiče přestěhovali v padesátých letech v rámci poválečného dosidlování. Oba pracovali v rozhlase, kde se profesně nakonec usadila i ona. V tehdy komunistickém Československu snad ani netušila, že se jí někdy podaří uplatnit v oboru, který chtěla vždy studovat – dramaturgii. Osud Aleny Zemančíkové je úzce spjat s amatérským divadlem, ale také s osudem mým, protože je dlouholetou blízkou přítelkyní naší rodiny. Další díl seriálu Před Sametem a po Sametu je tudíž více osobní.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Vzdělávání, Živé umění
Články a komentáře
14.08.2019

LEDEČ NAD SÁZAVOU:  Tři roky trvalo Milanu Teslevičovi vybudovat základ jediného muzea věnovaného významnému českému spisovateli Jaroslavu Foglarovi.  Muzeum, které vzniklo k výročí 110 let narození spisovatele s až pedantskou precizností dokumentuje jeho život a dílo.

Kraj Vysočina
Instituce a kulturní zařízení
Co se děje
13.08.2019

ČR-ŠVÝCARSKO: O Velikonocích v roce 1969 na pražském Václavském náměstí náhodně potkala kamaráda Karla Kryla. Právě slavil 25. narozeniny. Při té příležitosti jí daroval gramofonovou desku Bratříčku, zavírej vrátka a řekl: „Majdo, utíkej, dokud je čas!“ Poslechla ho. Ve Švýcarsku, kde se ještě téhož roku usadila natrvalo, uplatnila znalosti z pedagogiky, psychologie i lásku ke kultuře. Rozhovor s galeristkou Mášou (Magdalenou) Exnarovou zaznamenala publicistka Martina Fialková.

Hl. m. Praha, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Živé umění
Články a komentáře
07.08.2019

ČR: „Antisocialistický, antikomunistický, revizionistický intelektuál, proburžoazní a prokapitalistický, protisovětský a proamerický živel s velkou přesvědčovací schopností. Na převýchovu do dolů OKD.“ Právě toto si přečetl publicista a divadelní kritik Ladislav Vrchovský, když v lednu 1989 dostal do ruky svoje kádrové materiály. Chtěl studovat a živit se jako učitel češtiny, nakonec ale skončil na dvacet let v dolech. Po roce 1990 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za OF a v politice setrval dosud. Podle něj jsou tyto kádrové materiály „nejlepším vysvědčením ve formě slovního hodnocení, jaké kdy dostal.“

Celá ČR
Vzdělávání, Živé umění
Články a komentáře
24.07.2019