úterý
15. října 2019
Svátek slaví: Tereza
Vlasta Chramostová
© Jan Šilar



Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Vlastou Chramostovou

ČR: V červnu roku 2001 přijala mé pozvání do cyklu Povídání v Podkroví v Klicperově divadle v Hradci Králové paní Vlasta Chramostová. Na závěr setkání jsem ji požádala, aby se pokusila vyjádřit jedním slovem celý svůj život. - "Energie!" odpověděla bez jediného zaváhání. Právě tak si ji budu pamatovat... Sršící energií, životním nadhledem i sebeironií. - Narodila se do dramatické doby, kterou její životní osud odráží. Nezkrotná osobnost, trvající si na svém a s ochotou platit za odvahu. Charismatická herečka a disidentka, která se po dvacetileté vnucené odmlce v totalitním Československu dokázala naplno vrátit na divadelní prkna i před filmovou kameru. Rozhovor s ní byl tehdy pro mne zážitkem. Dovolte, abych vám ho dnes připomněla.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Co myslíte – žena se herečkou stává, nebo se jí rodí?

Každý se rodí s nějakými předpoklady a řekněme talenty. Jak s nimi naložíme dál – to už rozhodne naše píle, ctižádost a další povahové vlastnosti. Taky štěstí ovšem. Kdosi z moudrých řekl, že v herectví je třeba 30 procent talentu a 70 procent píle. Bez talentu to ovšem nejde, ale bez píle také ne.

Když jsem byla velmi mladá, dostaly se mi do ruky úvahy básníka Rilkeho o verších. Co všechno musí člověk zažít a poznat, aby napsal jeden verš, protože verše – to jsou vlastně zkušenosti. Myslím, že to platí nejen o poezii, ale o každém umění. Pro jeden verš – jak říká Rilke – je třeba prožít mnoho nocí lásky, z nichž žádná se nepodobá druhé, a je třeba sedět u lože umírajících a také u lože šestinedělek. A pak všechny ty prožitky zas musíme zapomenout, aby se staly součástí nás samých. A ve vzácné chvíli se ty zdroje v nás otevřou a vznikne první slovo verše. Já to říkám velmi hrubě, samozřejmě Rilke to napsal tak, že za celý svůj život až dodneška jsem se o umělecké tvorbě nic dokonalejšího nedozvěděla.

 

Vy jste doslova kotel energie a já vás trochu podezřívám, že těch dvacet let vynucené abstinence v totalitním režimu, kdy jste nesměla hrát, že to byla doba dlouho střádané energie…

Jednu výhodu to opravdu přineslo – neměla jsem čas se ve své herecké profesi opotřebovat. Pořád mám čerstvé oko, pořád mě všecko překvapuje. A to jsem si myslela, že mám oddiveno. Tedy v mém věku, v jistém smyslu člověk má, ale díky abscencím a novým začátkům se pořád divím a strašně mě to baví. Má milovaná Olga Scheinpflugová říkavala: „Já jsem na světě ze zvědavosti.“ – Tak to je můj případ.

 

Přesto asi nebylo jednoduché vrátit se k divadlu po tak dlouhé odmlce…

Váhala jsem celé dva roky. 17. listopadu 1989 mně bylo třiašedesát let, a teprve v pětašedesáti jsem se opravdu vrátila. Mezitím jsem říkala: už jsem moc stará, mně nemusíte vypravovat, co je divadlo, já to znám, to je řehole a strašlivá práce a je tu dvacetiletá mezera. Já nevím, jak to bych zvládla! A pak jsem pochopila, že jestli se o to nepokusím, nikdy nebudu mít pokoj. Ovšem to je, jako když se vrací vrcholový sportovec po těžkém úrazu znovu na olympiádu. Tak v tom smyslu je to náročné. A aniž bych se chtěla pokoušet o paralelu – vzpomínám na běžkyni Deversovou, která se po čase po nemoci vrátila na běžeckou dráhu a už se zdálo, že vyhraje svou disciplínu, ale shodila poslední překážku, upadla a zlatá medaile jí o vlas unikla – dostala ji až později. A ona ležela na zádech a strašně vzlykala. A já si pamatuju, že jsem vzlykala s ní, protože se mi zdálo – v metaforickém smyslu –,  že o tom něco malinko vím. Když se odhodláte k takovému návratu, tak musí vyjít, v opačném případě jde o sebevražedný pokus.

 

Ale možná jste měla pár přátel, kteří vám návrat usnadnili…

Jistě, Ivan Rajmont, který mě do činohry Národního divadla angažoval, a svou první roli jsem hrála právě u něho: Anežku Přemyslovnu v Hilbertově hře „Falkenštejn“. A ovšem starý přítel, režisér Luboš Pistorius – s ním jsem dělala hned na začátku nádhernou roli v Luigi Pirandellovi „Je to tak – chcete-li“.

Hned v listopadu 1989 mi pomohl Miroslav Macháček. To on mě poprvé po těch dlouhých letech doprovázel na jeviště v Národním divadle. Nikdy nezapomenu, jak mi řekl: „Tak se zastav, rozhlídni se“ – a ukázal směrem k hledišti: „Podívej se na diváky, kteří sem přišli, uvědom si, kde vlastně jsme, co si teď povídáme, vychutnej si to!“ On mi vlastně zrežíroval můj návrat, a dokonale, jak on to uměl. A já si tu chvíli skutečně vychutnala, diváci tleskali, bylo to úžasné. Když pak ale po mně chtěl, abych vyjádřila stav své duše, nemohla jsem promluvit, jak mi z toho rozčilení vyschlo v krku.

Teď si vybavuji jeho nádherný bonmot. Rád vyprávěl – a to ještě nevěděl, že to bude platit i o mně –, jak se ho jednou ptali na nějakou herečku, jestli ještě vůbec žije. „Nežije, ale hraje!" Tak to je můj případ, já taky hraju. Sebeironie člověka zachraňuje, když na něj jdou nějaké nostalgické vzpomínky, jako třeba teď. My jsme se s Miroslavem Macháčkem hodně přátelili. Škoda, že už jsme pak spolu neměli čas spolupracovat. Brzo po mém návratu na divadelní prkna zemřel. A když jsem poprvé přišla do Národního divadla, vzpomněla jsem si na verše paní Scheinpflugové, které jsem recitovala v roce 1968 u její rakve ve Strašnicích, a najednou se mi všechno prolnulo, její osud a můj život, a připadalo mi, že ty verše souzní se stavem mé duše, na což se mě Macháček tenkrát ptal, protože ona říká:

„Za všechny tresty tvrdých slov krupobití,

živote, děkuji ti.

Je krásné moci věřit v mravní řád,

Vědět, že za hříchy se nikam neuteklo.

Tvor tresty znavený se může lehčej smát,

Než kdo jim unikl a jehož čeká peklo.

Za všechny tresty zasloužený pláč.

Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“

 

Jak byste označila ten kus, ve kterém jste herečkou vlastního osudu?

Můj život byl nesmírně pestrý a můžu říct i bohatý – bohužel i na tragédie. Ale když člověk prožije skutečný žal a skutečné katastrofy a skutečné tragédie, tak má smysl i pro veselohru. Takže kdybych měla označit žánr, řekla bych, že je tam rozhodně antická tragédie, ale i Franz Kafka – tedy absurdity – a nechybí ani situační komika. V mém životě bylo prostě všechno.

Když se mě jednou zeptal František Pavlíček, jestli bych mohla divadelními tituly vyjádřit své dlouholeté soužití se svým mužem Stanislavem Milotou, řekla jsem: „No, to bych snad mohla. A začala bych třeba tím, že to byla Zkouška ohněm a on by mi jistě skočil do řeči a řekl by podle Shakespaeara, že to bylo Zkrocení zlé ženy, já bych ho doplnila, že to byla Marná lásky snaha a pak zase Komedie plná omylů, a abychom to zakončili znovu Shakespearem, tak že teď už je to taková Zimní pohádka a možná, že Konec všechno napraví…“

 

Čtenáře vašich memoárů "Vlasta Chramostová“, který si už přivykl na váš dar sebeironie, nečekaně zasáhne prostá věta: „Domov je tam, kde je ten druhý…“ – To, že jste potkala vašeho muže, byla asi veliká životní klika…

Jistě, mám-li zabrousit do tak intimních osobních věcí… Víte, ženu nemůže potkat snad větší tragédie, než ztráta vlastního dítěte, a já jsem při autohavárii ztratila jediného syna. Sama jsem utrpěla těžké zranění, z něhož jsem se léčila čtyři roky, a to mně pak bylo dvaačtyřicet let, tak už se to nedalo napravit. Nebo přesněji -  nechala jsem to osudu. A v takové chvíli, kdy se člověk topí v rozbouřené vodě, už už ho stahuje vír a někdo mu podá ruku a zachrání ho, tak v té chvíli se neptá, kolik bere měsíčně, ani jaké je jeho vzdělání a politické přesvědčení, vlastně ani co dělá, a přesto o tom člověku ví to nejdůležitější, co pak zakládá možnost takového dlouhodobého vztahu, jaký máme my dva s mým mužem. Jemu vděčím za to, že mě v nejtěžších dobách podržel.

Pak jsme spolu prožili mnoho krásného a samozřejmě mnoho dramatického, neboť se ukázalo, že naše politické názory jsou velmi blízké, naše povahy jsou značně konfliktní, takže jsme se dostali do všeho, do čeho jsme se dostali. On na dvacet let přestat točit filmy a já na dvacet let přestala hrát divadlo.

 

Vaším posledním společným filmem, na kterém jste spolupracovali, byl – pokud  vím – Spalovač mrtvol…

Ano. My jsme se při natáčení sešli několikrát, ale v roli samostatného kameramana jsem s ním poprvé a naposledy pracovala ve filmu Spalovač mrtvol v režii Juraje Herze. Můj muž za něj tenkrát dostal cenu Trilobita s přihlédnutím k tomu, že natáčel i události srpna 1968 v ulicích Prahy. Ten film režíroval jistý Leonid Brežněv, točili jsme ho u pražského rozhlasu a já svému muži dělala asistentku. Ale to je zase jiný příběh.

Ve filmu Spalovač mrtvol je scéna, kdy Rudolf Hrušínský oběsí svou ženu v koupelně. Hrála jsem jeho židovskou manželku, a protože jsem si to technicky neuměla představit, zeptala jsem se Juraze Herze a svého muže: „Jak to, pánové, chcete udělat to jako že mě tam pověsí?“  A můj muž se na mě podíval manželským cynickým okem a pravil: "No, jako tvůj poslední záběr!“ On je pověstný tím, že si pro žert nechá ne vrtat koleno, ale useknout nohy nebo hlavu. Ale ani on tenkrát netušil, že to bude nejen můj poslední záběr, ale taky náš poslední film. Pak už nikdy netočil a já jsem se k filmu vrátila až po třiceti letech ve filmech Je třeba zabít Sekala a Kuře melancholik.

 

A ten návrat stál za to. Za oba snímky jste byla nominována na Českého lva za ženský výkon.

To jste připomněla něco pro mne důležitého. Já si toho opravdu považuji, protože o nominacích na Českého lva rozhoduje sto lidí nejrůznější generace, nejrůznějších uměleckých a já nevím jakých názorů, a já si myslím, že jejich výběr je relativně spravedlivý. V užším kole už samozřejmě hrají roli všelijaké osobní i producentské zájmy, ale to není podstatné. Pro mne to byla jedna z malých, drobných, hřejivých věcí, za které jsem vděčna.

 

Po kom máte tak vzdorovitou, energickou povahu?

Ta energie je, myslím, z chramostovského rodu. Měla jsem takovou tetičku. Byla to zřejmě nejstarší sokolská náčelnice na území tehdejšího Československa. Byla už v mém věku a ještě cvičila na moravské dědině – Rouchovany se to tam jmenuje – mladší cvičenky a obcházela je, aby nejlajdaly. Říkala jim: „Holky, jen se dostavte!“ A pak je drezurovala. Těm holkám bylo tak bratru šedesát, pětašedesát i víc. Často vzpomínám na tuhle tetu Blážu, protože ta tedy měla energie za deset. Byla to stará venkovská kantorka a měla velkou autoritu. Možná, že někde tam jsou moje kořeny, ale nejen u ní. Někteří moji předkové byli velmi energičtí.

 

Ve dvaačtyřiceti letech jste odešla z Divadla na Vinohradech na protest proti tomu, že ředitele Františka Pavlíčka zbavili jeho místa, což byl po srpnových událostech roku 1968 politický akt. Vlastně jste tak riskovala svou existenci, to už se dnes moc nenosí…

Vždycky jsem si myslela, že jsem bytostně herecká povaha, což se taky potvrdilo při mém návratu. Je ale pravda, že jsem během těch dlouhých let abstinence pro sebe objevila prkno psacího stolu, které je pro mě neméně důležité. Kdo ale jednou propadl Thálii, už se bez divadla těžko obejde. Ale tehdy v šedesátém osmém roce se prolnulo mnoho věcí najednou. Měla jsem už za sebou určité lidské, politické i společenské zkušenosti a já jsem si tenkrát uvědomila, že i když pro mne divadlo tolik znamená, že tu jsou ještě důležitější věci, a zdálo se mi, že je to hodina H, kdy jde o všecko včetně národní existence. Prostě jsem nedokázala stát stranou. Ostatně občansky jsem se angažovala už během šedesátých let. A když přišla vojska pěti armád a my jsme s mým mužem prožili nejvypjatější okamžiky u rozhlasu, byli jsme na Hradě a všude, kde se něco dělo, tak po nás nikdo nemohl chtít, abychom ten šedesátý osmý rok jakkoli odvolali, což jsme taky neudělali. V této souvislosti vzpomínám na film Bílá paní, který režíroval Zdeněk Podskalský. Já tam s Vlastimilem Brodským plavu ve vodě a říkám mu- a to je závěrečná replika filmu – „drž hubu a plav“. A pak mě potkávali lidé a dlouho mi připomínali: „Vy jste sice takhle radila, ale sama jste se tím neřídila." A já jsem na to říkala: „No, neřídila, však jsem taky dvacet let neplavala!"

 

Když se člověk dívá na cizí lidský příběh, připadá mu přehledný, asi proto, že mezní chvíle, v nichž se ten druhý musel těžce rozhodovat a bolestně volit, ty jako by tam vlastně zaznamenány nebyly. A když se o někom řekne, že měl odvahu, nepomyslíme na to, že mohl mít – a taky asi měl – strach. Přitom odvaha a strach k sobě nerozlučně patří.

Já měla v životě mockrát strach, a musím říct, že ten pocit strachu je pro mě něco nesnesitelného, že ho musím rychle překonat. Ve stavu strachu nedokážu setrvat dlouho. Hrozně jsem se třeba bála v srpnu 1968 u pražského rozhlasu, kde vybuchl autobus naložený municí a byli tam mrtví. Ale vůbec jednu z nejhorších situací jsem prožila ve chvíli, kdy jsme s mým mužem leželi na břiše na rampě muzea a nad námi svištěly ruské kulky. Pražané to později komentovali po svém, říkali, že „El Grečko“ zaznamenával do těch pískovců fresky. A ty jsou při bedlivém pohledu vidět ve zdech muzea dodnes. Tehdy jsem měla takový strach, že ani nevím, jak se mi odtud podařilo doběhnout k nám domů do Čelakovských sadů. Mám prostě v paměti bílé místo.

Můj muž pořád toužil natočit z pohledu od muzea stejný záběr, jaký pořídil filmový kameraman v pětačtyřicátém roce. Je na něm vidět rozkročený esesman a ve výřezu jeho nohou jedou zespodu z Václaváku nacistická vojska. Čekal na tentýž záběr s ruskými vojsky a představoval si, že mezi to dá jenom píseň Lili Marlen a Moskevské večery a vejdou se tam celé české dějiny. Tak ten záběr jsme málem nepřežili…

Dneska se nikdo nezamyslí nad tím, že dvacet let v historii je doba jistě krátká. Jenže dvacet let trvala první republika - a co všecko úžasného se stačilo udělat! Dvacet let trvala normalizace – a co všecko se stihlo pokazit a zničit. V lidském životě je dvacet let ovšem doba velmi dlouhá. Musím ale říct, že jsem sice přišla o divadlo, ale zase jsem potkala lidi, které bych za jiných okolností nikdy nepotkala. Jak jsme tak na sebe blikali nad bažinami temných časů, sblížila jsem se s lidmi, které jsem třeba dříve neznala, ale v krizových situacích se přátelství stávají velmi těsnými. Platí se za ně vysokou cenou.

A ještě jednu situaci si vybavuji, když je řeč o strachu: bylo to na jaře roku 1989 a přišlo mi oznámení, že se mám s dr. Šilhánovou dostavit k soudu kvůli účasti na Palachovu týdnu. Trošičku se mi rozklepaly ruce. A pak jsme si s mužem uvařili kávu a pustili Svobodnou Evropu, protože na chalupě byla dobře slyšet. A tehdy zrovna hráli Karla Kryla. To mě tak uklidnilo, že jsem si řekla – ať se bude dít cokoli, vím, že jsem na správné straně, že si myslím správné věci a je jenom důležité, abych u toho soudu obstála.

Na Karla Kryla vzpomínám často. On byl katolík, hluboce věřící člověk, ale žádný dogmatik. Osmašedesátník, který nikdy nebyl v komunistické straně a přitom měl sociální cítění. A ačkoli exulant, byl mi bližší než mnozí, kteří bydleli třeba v sousedství. Prostě veliká nezařaditelná osobnost. To naše dnešní škatulkování je tak primitivní, na skutečné osobnosti se vůbec nehodí. Kryl hned počátkem devadesátých let začal protestovat a viděl v našem politickém a veřejném životě věci, které okamžitě pojmenoval. Dnes už se říká totéž, možná hůř, ale tehdy, v počáteční euforii to bylo zcela nepřijatelné a mnozí ho za to neměli rádi.

 

Hercům vaší generace se často vytýká jistá přemíra patosu. Zvláštní je, že u Karla Kryla jsem nic podobného nevycítila, ačkoli jeho projev má velkou vnitřní naléhavost…

Za prvé – Kryl nebyl herec a za druhé – byl o celou generaci mladší než já. A přesto je patos moje zamilované téma. Když mi patos vyčítali, nikoho nenapadlo, že jinak hraju Anežku Přemyslovnu ve Falkenštejnovi, postavu z dramatu z roku 1903, která je už svou podstatou jako každý fanatik patetická, a samozřejmě docela jinak hraju na kameru ve filmu. A že bych sotva byla nominovaná na Českého lva za roli v „Sekalovi“, kdybych byla patetická. To je věc profese, ale mě zajímá téma patosu jako takové.

Když Jaroslav Seifert ve zralém věku dostal Nobelovu cenu, měl potřebu ve své řeči, která je právě o patosu, sdělit cosi velmi důležitého. Říká, že má pocit, že nám patos chybí, a pokud to slovo vůbec použijeme, tak jen s ostychem, protože nám připadá takové prošlé jako špatné deklamování a zvetšené jako kulisy starého divadla. Jako bychom zapomněli, že jde o dramatický stav tenze, o odhodlané, energické, cílevědomé prahnutí. Ne ovšem po hmotných statcích nebo dokonce statcích spotřebních, nýbrž prahnutí po spravedlnosti a pravdě. Vysvětluje, že patos je rysem heroismu a ten je připraven strádat a je připraven i k oběti, bude-li třeba. Když Seifert mluví o heroismu, nemá na mysli heroismus dějepisu a školních čítanek, heroismus válečný, nýbrž jeho podobu novodobou – heroismus, který nemává zbraněmi, ale je neokázalý, nenápadný, často úplně tichý, zobčanštělý. A mně se líbí ten termín „zobčanštělý“. Moje životní zkušenost mu musí dát za pravdu, protože žádné důležité společenské události se nikdy neodehrají bez určitého patosu, étosu, který zůstává skryt uvnitř. Dnes se všichni ptají, co z toho budu mít? Ale velké společenské zvraty se nikdy nestanou bez jakéhosi neokázalého rozhodnutí a připravenosti k oběti.

 

Proč se dnes na divadelní scénu tak často vracejí hry, které vypovídají o ďábelském namlouvání: například Goethův Faust, Bulgakovův Mistr a Markétka, Dostojevského Něžná? Jestliže je divadlo už od dob Shakespearových barometrem stavu společnosti, co nám dnes taková dramaturgie sděluje?

V žádném případě nejde o jev individuální, je to věc obecně cítěná. Vnímám ji jako výzvu všem cynickým pragmatikům a mravním relativistům. Já bych byla hrozně nerada, kdyby mně někdo podezíral z nějakého moralizování, taky můj život o tom vůbec nevypovídá, nemám na to právo a ani k tomu netíhnu, ale všechno má své meze, a ten mravní relativismu, který dnes tak bují, nejen u nás – je to celosvětový jev – je velmi nebezpečný. Kriminalita mládeže nebo cynismus jako rys osobnosti mnoha lidí, to jsou jen některé z jeho projevů. Ďábel má vždycky novodobé podoby a možná, že ten ďábel dneška má šaramantní intelektuální půvab takového mravního relativisty. A tomu já za svou osobu vyhlašuju nepřátelství.

 

V roce 1976 jste stvořila bytové divadlo, zdaleka nešlo jenom o alternativní řešení v době, kdy jste veřejně nemohla hrát. Jedním z důvodů, proč mnozí lidé nenáviděli Chartu 77, je, že ukázala, že se lze postavit moci v totalitním režimu…

V mém životě bylo mnoho náhod, takových nenáhodných, které se později ukázaly být čímsi zákonitým a logickým. Blížily se pětasedmdesáté narozeniny Jaroslava Seiferta – už jeho sedmdesátiny se nesměly oficiálně slavit – a my jsme si říkali, že by to byla veliká hanba, kdybychom nepřipomněli tohoto doyena české poezie. Když říkám my, tak mám na mysli skupinu lidí, většinou spisovatelů, která tvořila jakési umělecké jádro Charty 77, tedy jednoho z mnoha jiných takových „center“. Takže mě jednoho dne u Havlů na Hrádečku Pavel Kohout, který věděl o mé korespondenci s básníkem, pověřil, ať zprostředkuji slavnostní večer s Jaroslavem Seifertem.

Vzpomínám si, jak jsem pak seděla na Ladronce a ptala se pana Seiferta, co by ho potěšilo, aby nám dal svoje požehnání, že chceme udělat na jeho počest uzavřenou oslavu. A on říká: „Něco bych tady měl, paní Vlastičko, ale jsou to takové prózy,“ pravil, „a možná se mi to i trochu povedlo.“ No, tak my už dnes víme, že se mu to hodně povedlo, ale já jsem tenkrát málem upadla ze židle a pomyslela si: To je úžasné, prózy od Seiferta, a ještě nikdo je nezná! Byly to Všecky krásy světa, asi osm set stran textu, a v samizdatu vyšly až později.

 

Napadlo vás v tu chvíli, zda by je přece jen neměl interpretovat muž?

Napadlo, a taky jsem se za to omluvila na úvod večera – bylo to 2. října 1976, trošku jsme datum oslav posunuli –, a řekla jsem, že si mě ta doba prostě vybrala a že snad mou omluvou je, že pan Seifert, jak všichni víme, je feminista, takže já samozřejmě tlumočím i texty, které jsou spíš pro mé pánské kolegy.

 

Ten večer byl výjimečný i proto, že vstupenkou na představení byla odvaha…  

Ano, je to tak. V hledišti bylo asi třicet diváků a seděli tam takoví výtečníci jako František Pavlíček, Václav Havel, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jana Seifertová, Ludvík Vaculík, pan profesor Patočka – a každý z nich si přivedl svého příslušníka StB. Korzovali před naším domem a my jsme je poznali podle zvláštních rysů: měli například oranžové košile a takové nepatřičné polobotky. Byli jsme tak naivní, že jsme si mysleli, že se asi velmi diví, jak se tak před tím naším domem náhodou sešli. Oni se vůbec nedivili. Teprve po letech jsme se z přísně tajných materiálů StB dozvěděli, že tam bylo 22 dva příslušníků a dvě auta. Jsou tam i záznamy o tom, co jedli v Demínce; zdrcující je, že guláš stál pouhých jedenáct korun.

Ten večer jsme se vznášeli kdesi v první republice, ve vzpomínkách a v poezii Jaroslava Seiferta. Bylo to nádherné a v tu chvíli nám bylo jedno, že ti dole korzují pod okny našeho bytu. Cítili jsme se šťastni, protože jsme udělali něco, co jsme chtěli – kulturu, jak jsme si ji představovali. A já jsem najednou pochopila, že s tím neskončím, že nezůstane jen u jednoho představení.

Pozoruhodné na premiéře Všech krásˇsvěta, jak se později ukázalo, bylo i to, že se tam setkala určitá společnost, tak dobře zakonspirovaná, že se její členové vzájemně neprozradili, k čemu se chystají. Většina z přítomných totiž o pár měsíců později podepsala Chartu 77.

A jakmile to propuklo – 7. ledna 1977 – nastal hon na čarodějnice. Původně jsem předpokládala, že by na seifertovské večery mohli přijít nejen básníkovi příznivci, ale i moji herečtí kolegové, protože ne všichni mě v těch těžkých dobách opustili. Jenže situace po Chartě byla natolik vyhrocená, že to bylo příliš riskantní. A tak se na všech 22 představeních, která se uskutečnila v různých bytech, chalupách, na půdách a ve sklepích, v Olomouci a v Brně, většinou setkávali lidé, kteří měli za sebou vězení nebo vyhazov z práce. Byli to disidenti a chartisté. Přece ale přišlo pár statečných herců: Miroslav Macháček, Josef Kemr, Jan Hartl, tehdy ještě mladíček, samozřejmě Ilja Racek – moji přátelé. Všecky krásy světa se mnou připravil režisér Luboš Pistorius a později také režíroval Pavlíčkovo monodrama Dávno, dávno již tomu – Zpráva o pohřbívání v Čechách.

Měla bych ještě zakončit vzpomínkou na Macbetha. Po jednom představení mě odvezli k výslechu na policii a první otázka zněla: „Kdo to napsal?" „Shakespeare,“ odpověděla jsem popravdě, ale moc jim to neřeklo. A skutečně, i když hru zkrátil a upravil Pavel Kohout, nebylo tam jediné slovo navíc. Pomyslela jsem si, jaký je to paradox, že už je zase William Shakespeare škodlivý autor. Ale bylo jasné proč. Je to přece hra o moci, o vražedném zápase o korunu a je tam i důležitý verš, v němž se praví: „I nejtemnější noc se změní v ráno.“ Kvůli této větě byl Shakespeare v hluboké normalizaci tak nesnesitelně provokativní.

 

Jak jste se vyrovnávala se zklamáním, že tolik vašich kolegů – herců podepsalo Antichartu?

Nemám důvod nevěřit interpretaci Rádia Svobodná Evropa, že komunisté proti Chartě postavili tzv. Antichartu, kterou podepsalo asi 70 národních umělců a na 400 zasloužilých, zatímco Chartu podepsal jediný národní umělec – Jaroslav Seifert a já jako jediná zasloužilá umělkyně. Byli jsme tak nebezpeční, že se k nám nikdo nehlásil, neboť strach fungoval dokonale, taková byla dobová atmosféra.

Ale já se necítím oprávněna, abych někomu něco vyčítala, co kdo dělal, jak zachraňoval svoji kariéru. Mně nevadí, jak si ten či onen sám sobě ublížil, protože nejvíc člověka svými chybami zklame sám sebe, ale pro mě je důležité, co z toho kdo dnes vyvodí. Takže nemám ráda ty různé křiklouny, kteří tvrdí, jak byli za normalizace hrozně stateční, když víme, že tomu tak není.

Tady ve střední Evropě je to taková křižovatka, kde je vždycky po dvaceti letech úplně nová situace, a kumštýři a lidé, kteří veřejně vystupují, si tak vlastně píšou své dějiny na velmi drsném struhadle a jednoho dne se jim to vrátí.

A já myslím, že neexistuje žádná sebetlustší čára a že nepřekročíme minulost, nebudeme-li si říkat, jak věci jsou, což ještě neznamená, že si máme vyčítat. Já vyznávám s panem profesorem Patočkou ducha pravdy a hledání pravdy a ne ducha pomsty.

 

Jak se vám dnes spolupracuje v divadle a ve filmu s lidmi, kteří vám jsou generačně tak vzdáleni?

Teď třeba budu hrát babičku v Jiráskově Lucerně a jsem velmi zvědavá, jak tuhle českou klasiku nahlídne Vladimír Morávek, režisér nejmladší generace. A říkám si, v čem vlastně spočívá nesmrtelnost některých děl? Vždycky v tom, že osloví novou generaci, a třeba se nám to nelíbí, co z toho ji zaujalo. Vzpomínám si, když na „Provázku“ udělali Babičku, jak jsem si já, pro kterou je Božena Němcová klíčové téma, myslela, že to nepřežiju, když ji nebude hrát herečka, ale herec. A jak jsem nakonec byla nadšená!

Co se vlastně děti ve škole dozvědí o Boženě Němcové? Že řekla Karlu Havlíčku Borovskému, když ji varoval, že by se s ním možná neměla takhle zastavovat na Národní třídě: „Eh, z vlády já si nic nedělám!“ Člověk si v dětství přečte Babičku a vrátí se k ní, když už se smráká, a to jsou pak nostalgie. Ale podstata nesmrtelnosti Němcové je v něčem jiném. V tom, jak oslovila Františka Halase nebo Jaroslava Seiferta, jak uhranula herce na „Provázku“ nebo nás, kteří jsme dělali bytové divadlo, a mně se tehdy zdálo, že jí strašně rozumím. A o to jde, o nový osobitý pohled dalších generací talentovaných tvůrců. A je až podivuhodné, jak se navzdory všem politickým a společenským vlnám a katastrofám vždycky objeví noví lidé a ti vyhrají ty bitvy. Jen velké umělecké dílo vyhrává.    

 

Vlasta Chramostová  (narozena 17. 11. 1926, zemřela 6. 10. 2019) se symbolicky rozloučila se svou profesí herečky rolí ve filmu Václava Havla Odcházení (2011).

 

Mohlo by vás také zajímat...

PRAHA: Národní knihovna ČR spustila novou službu s názvem Navrhnout k digitalizaci. Každý registrovaný uživatel knihovny může měsíčně navrhnout 5 svazků, které jsou podle jeho mínění vhodné k digitalizaci. Z fondů knihovny je možné doporučit  bohemikální monografie, vícesvazkové monografie a neperiodické sborníky,

Celá ČR, Hl. m. Praha
Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
15.10.2019

ČR: Knihovnice a knihovníci se obracjí na své zřizovatele: Chcete mít kvalitní informace pro vzdělání (nejen) svých dětí? Podporujete pestrý komunitní život v místě bydliště? Rádi čtete a uvědomujete si, že knihovna vám a více než milionu dalších lidí šetří peníze za nákup drahých knih? Souhlasíte s potřebou kvalitního zázemí pro vědu a výzkum? Pak podpořte naše požadavky.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
15.10.2019

BROUMOV: Sukova síň pražského Rudolfina bude v úterý 15. října hostit Slavnostní koncert laureátů Mezinárodní klavírní soutěže Broumovská klávesa.

Hl. m. Praha, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly, Živé umění
Pozvánky na akce, Co se děje
14.10.2019

Praha: Česká tisková kancelář připravila projekt, do kterého významně zapojila obyvatele celé České republiky. Cílem bylo nasbírat od veřejnosti co největší množství fotografií z území tehdejšího Československa nejen z podzimního dramatického dění roku 1989, ale i z událostí, které listopadové revoluci předcházely (např. Palachův týden, srpnové události, trabanty v pražských ulicích).

Celá ČR, Hl. m. Praha
Ostatní
Co se děje
14.10.2019