úterý
23. července 2019
Svátek slaví: Libor
Koncert k jubileu Českých kořenů, kde zazněla Gablitzká svita, Senát ČR, Valdštejnský palác, 2018. Soubor Martinů Strings Prague dirigoval Jaroslav Šonský. (Tom Vašíček v popředí.)
© Foto Jiří Chrapek



Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Tomislavem Vašíčkem

ČR-RAKOUSKO: Tomislav Vašíček a jeho žena Táňa jsou zakládajícími členy kdysi legendární kapely Sputnici, která položila počátky českého rokenrolu. - První kytarista Sputniků Petr Janda dodnes hraje se svou kapelou Olympik. - Od rokenrolu se však Tomislav (řečený Tom) později dostal přes muzikál až ke klasice. To a mnohé jiné v jeho druhém životě se už ale odehrálo v Rakousku, kam Vašíčkovi odešli v roce 1969. O jejich podivuhodných osudech si přečtěte v rozhovoru publicistky Martiny Fialkové.

Autor článku: 
Martina Fialková

S Vašíčkovými jsem se potkala před deseti lety na křtu publikace o historii Sputniků "Náš kamarádský rokenrol", spojeném s malým koncertem. Nedlouho po vydání knížky byl Tom Vašíček přijat jako zpěvák - dnes se říká frontman - kapely a autor do Síně slávy českého rokenrolu. A vstoupili do ní i Sputnici jako kapela. Od rokenrolu se však Tom později dostal přes muzikál až ke klasice. Nevšední příběh a inspirativní diskuse s Tomem a Táňou způsobily, že se později stali, spolu s dalšími, osobnostmi filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, na kterém jsem se podílela. A nejen to. Jako poděkování zemi a místu, kde s rodinou našli nový domov, zkomponoval Tom Vašíček už před lety několikavětou skladbu pro smyčcový orchestr. Jmenuje se podle městečka Gablitz u Vídně, kde Vašíčkovi dnes žijí. Když jsme si během natáčení poslechli živou nahrávku Gablitzké svity, hned bylo jasné, že skvěle doplní hudební složku filmu. 

 

Dá se říct, že díky Českým kořenům zazněla tvá skladba po letech znovu, a to vícekrát, že má tedy svůj další život. Jaká je vlastně historie vzniku Gablitzké svity?

V roce 1986 jsme se domluvili s tehdy začínajícím, dnes ve světě velmi uznávaným dirigentem Leošem Svárovským, se kterým jsme se znali z Hlásné Třebaně. Gablitz by přívítal pražský dámský ansámbl Orchestra Puellarum Pragensis pod jeho vedením a zorganizoval dva koncertní večery. Leoš mi navrhl, abych pro tuto příležitost napsal vlastní skladbu. Napsal jsem tedy Gablitzkou svitu o pěti částech včetně instrumentace pro smyčcový orchestr. Byla to pro mě velká pocta ocitnout se na programu vedle Mozarta a Janáčka. Gablitzká hala byla vyprodaná, přijela i rakouská televize ORF. Leoš později v Praze při koncertě na Hradčanech „propašoval“ jako přídavek část svity Tanec čarodějnic. Tehdejší předseda vlády Štrougal se prý velice bavil. To ale netušil, že poslouchá dílo „zaprodaného emigranta“. Mám také velkou radost, že část Gablitzké svity byla využita k akustickému dokreslení filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, který jste u nás v roce 2012 natáčeli. A minulý rok - při jubilejním festivalu Českých kořenů v Senátě ČR - zaznělo finále svity v podání Martinů Strings Prague pod taktovkou Jaroslava Šonského, který je také osobností z cyklu dokumentů České kořeny, ale ve Švédsku. Docela symbolické…

 

Ty ses ale nedopustil jen tohoto počinu v oblasti vážné hudby. Na svém kontě máš další zajímavý opus, který jsi nazval Mezi nebem a zemí - Variace na Schubertovu Německou mši (F-dur). To je další diametrální posun od původního rokenrolu...Co tě k němu vedlo? 

Popularita Schubertovy „Deutsche Messe“ v Rakousku a jižním Německu je srovnatelná s popularitou „Prodanky“ u nás. („Německá“ proto, že v roce vzniku 1826 byla jednou z prvních mší, zpívaných v národním jazyce, nikoli latinsky). Je to dáno srozumitelným textem vyjadřujícím lidské radosti a strasti a odpovídající Schubertovou melodikou a harmonií. Optimismus, který z toho díla vyzařuje, mě inspiroval k pokusu zpracovat mši ve formě variací, které dovolují doplnit originál prvky hudby dvacátého století. Měl jsem to štěstí, že „mše“ mohla být provedena ve vídeňském Stephansdomu během Noci kostelů. Bylo tam kolem 1 500 posluchačů a ta syntéza, ve které zaznívá zdálky možná i ten rokenrol, se - soudě podle nadšení interpretů, kritiky i ohlasu publika - osvědčila. Jako dokument může sloužit nahrávka na CD a video-záznam na youtube.

 

Když jsme u Schuberta - stojí za připomenutí, že jeho předkové pocházejí ze severní Moravy. Také řada dalších významných Rakušanů měla své kořeny na našem území, což je téma, které tě zajímá...

Není sice známo, že by Franz Schubert navštívil severní Moravu, jeho rodiče se potkali ve Vídni, oba ale průkazně pocházejí z oblasti blízko Šumperka. A je pravděpodobné, že se v dětství seznámili s tamní lidovou tvořivostí včetně národních písní, které pak přinesli s sebou do Vídně. Jaké ukolébavky asi zpívala maminka malému Franzovi, že se v dospělosti svými písněmi tak proslavil? Who knows...To jsem volně citoval z knihy Dietmara Griesera Die böhmische Grossmutter.

Víme, že mnohé české kořeny se dostaly až do Vídně. Existují však také dokumenty, které ukazují pohyb v protisměru. Rakouské kořeny v Českých zemích: Franz Schubert, Gustav Mahler, Adalbert Stifter, Egon Schiele, Franz Grillparzer, Sigmund Freud, Gregor Mendel.

 

Jestlipak tyto osobnosti Rakušané takto přijímají a znají? Vědí, že se narodili v Čechách či na Moravě nebo mají jinou úzkou spojitost s naší zemí? A také pátrají po tom, co Rakousku jejich české kořeny přinesly?

Pokud čtou, tak například ta jmenovaná kniha o babičce z Českých zemí o tom hodně vypráví. Vztahy Čechů a Rakušanů se staly tématem řady knih – hlavně v posledních letech – a řada historiků obou zemí se tím zabývá i ve společném týmu. Příklady:

Prager Frühling – Pražské jaro (Stefan Karner a kol.), So nah und so fern – Tak blízcí a přece tak vzdálení (Jiří Dvořák, Niklas Perzi a další), Nachbarn – Sousedé (Šmidrkal, Perzi). Česky snad vyjde také archeologický výzkum v oblasti Dyje a Moravy (tým Stefana Eicharta). I kniha Jana Rychlíka 1918 – Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa se seriózně historicky zabývá vzájemným vztahem a vyvrací propagandu „tři sta let jsme pod Habsburky trpěli“. Taky činnost Waldviertel Akademie v této souvislosti je velmi pozitivní.

A my cítíme, že Rakušani si na naši adresu říkají: „To jsou naši“. Obráceně to ale nefunguje.

 

Jak to tak vypadá, může mít tato rakousko-česká tradice pokračování i ve vaší rodině díky dceři Caroline, která je dnes velmi známou a populární muzikálovou zpěvačkou...

Ano, ty kořeny u nás, to je pěkný propletenec. Caroline se narodila už ve Vídni, je ale české krve. Zatímco my, rodiče, jsme muzikanti z potěšení, Kája je navíc muzikantkou z povolání.

Zpívala a hrála na jevišti, když jí bylo dvanáct, a postupně se vypracovala k mezinárodní kariéře sólistky na poli muzikálů i činohry. Přihlásil se i film, jedním z jejich partnerů byl Charles Aznavour. Když pak přišla rodina, prohlásila, že je full-time mama, omezila vlastní výstupy a začala pracovat s dětmi. Vydala CD-alba dětských písniček i záznamy z divadelních pohádek s vlastními texty a samozřejmě i hudbou. Organizuje výstupy svých “darebáčků“, kterých musí být aspoň sedm (jako ve Sněhurce nebo Kůzlátkách a zlém vlkovi), ale i víc. Ve volných chvílích píše vlastní šansony, o které projevili zájem dokonce vídeňští filharmonici. Teď má spoluautorku ve své dcerce, třináctileté Marvie, která hraje na klavír, skládá hudbu, píše texty.

Máme ovšem také syna Martina, který vystudoval na vídeňské technice, pracoval v akademickém prostředí a nyní u firmy Magna v oboru elektroautomobilů. V dětství se projevil jako výtečný šachista, pak hudebně jako baskytarista – hrál v jazzovém combu – ale věnoval se také golfu. Je oporou své rodiny, má rakouskou ženu a dvě dcerky.

 

S Táňou jste přišli do Rakouska v září 1968 kvůli nesouhlasu s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy. Asi jsi tušil, že bude rozumnější živit se tím, co jsi vystudoval spíše než rokenrolem, kterým ses proslavil se Sputniky doma. Když jsi porovnal své vzdělání na ČVUT v Praze – i Táni, která vystudovala zdravotní školu, s rakouskými standardy, byli jste v nevýhodě?

Museli jsme se rozkoukat, zabydlet, vytříbit komunikaci v němčině, nostrifikovat vysvědčení a diplomy, představit se potenciálním zaměstnavatelům, obstát v přijímacím pohovoru. Doklady jsme museli nechat přeložit do němčiny, a to šlo do peněz, kterých zpočátku bylo málo. Rakouské instituce měly důvěru v naše školství, vždyť to v obou zemích začalo s Marií Terezií! Na rozdíl od přistěhovalců z jiných zemí jsme nemuseli pro uznání kvalifikace skládat nějaké zkoušky s výjimkou maturity z němčiny, kdy jsme nejenom museli psát na dané téma, ale provést i rozbor básně!

 

Byl to pro vás tehdy velký šok - přechod z omezované, plánované socialistické společnosti do té svobodné s úplně jinými zvyklostmi? Jinou pracovní morálkou i zacházením s občany?   

Zpočátku jsme oba pracovali na nižších pozicích u elektrotechnické firmy Schrack. Já jako zkoušeč telefonních ústředen a Táňa, pro kterou nebylo snadné najít místo v oboru, tahala drátové formy pro ústředny jako pomocná dělnice. Univerzitní diplom zatím odpočíval v šuplíku. Pak se věci rozběhly. Odborný německý časopis Krankengymnastik otiskl náš překlad Tániny diplomky na téma fyzioterapie po infarktu myokardu a to vzbudilo zájem kardiologické kliniky ve Vídni, kde Táňa pak pracovala třicet let. Klinika patřila k předním světovým institutům, a tak se moje žena seznámila s prezidenty (Dr. Kirchschläger), kardinály (Dr. König), lichtenštejnským knížetem, sovětskými delegáty SALT jednání (jejichž hlídači odmítali jim neznámé léky) i šejkem z Kataru (neuměl jet na ergometrickém kole, řka, že pro něho existuje jen velbloud nebo cadillac.) Zkušenost: čím vyšší pán, tím příjemnější pacient. A kolegové a kolegyně s kulturními zájmy, žádní pouzí „Fachtrottel“. Však taky mnozí s námi dělali muziku a divadlo.

 

Její pacienti tedy museli být opravdu zajímaví. Vím, že má Táňa podobných příhod více...

Jedna z nejmilejších: Kardinál König se ptal Táni, máme-li děti. Po přitakání řekl: „Tak je ode mě pozdravujte!“ Táňa cítila, že jim žehná, ale zřejmě nechtěl nás Čechy, proslulé neznabohy, uvést do rozpaků.

Jiná: Jistý kníže, Ing. Dr.......měl být osloven „Durchlaucht“ – Rakušané si na tituly potrpí. (Česky pravděpodobně titul Jasnosti). Když se chystal s Táňou na zdravotní procházku. řekl, že si musí, přece jen jako kníže, obléknout kalhoty. Protože zhubnul, kalhoty mu hned spadly. Táňa: „Durchlaucht, potřebujem kšandy!“ Kníže vyprskl smíchy: „Říkejte mi, jak chcete, jen, prosím, ne Jasnosti, potřebujem kšandy!“

 

Teď zase trochu vážněji. Jak jsi pokračoval ve své pracovní aktivitě ty?

Po roce mě přijala do vývojového oddělení firma Brown Boveri a po dvou letech jsem se stal ajťákem u rakouské části IBM. A tahle americká firma požadovala nejen technické znalosti, chtěla taky vědět, jestli umím anglicky. Tady mi pomohla sputnická kariéra. Začal jsem v angličtině vyprávět, jak jsme dělali v Československu rokenrol – a místo jsem dostal. V IBM, což je mezinárodní koncern, kde jsem se postupně stal odpovědným za obor počítačových sítí, jsem pochopil jednostrannost tvrzení, že zaměstnavatelé utiskují ubohé zaměstnance. Byli jsme tým, který se ztotožňoval s cíli firmy, a její globální mezinárodnost nám dovolovala cítit se doma v jakékoli zemi. Všude jsme nacházeli ta tři písmena. Ten velký svět nám nahrazoval ztracené rodiště. (A navíc jsme poznávali osudově spřízněné: také baťovci byli světoběžníci, kteří též ztratili svoji domovinu, navíc včetně jména. Baťa Zlín byl teď Svit Gottwaldov. I oni měli k svému zaměstnavateli, který nyní sídlil v Kanadě, podobný vztah). V IBM nejen, že byli féroví, ale podporovali své zaměstnance ve vzdělávání a poskytovali množství různých zaměstnaneckých výhod. Snažili se také, aby lidé ve firmě tahali vždy za jeden provaz, a hlavně – dávali jim důvěru. Například i v tom, když se jezdilo na služební cesty a měli jsme firmu reprezentovat.

 

Takže kolegové vám nedávali najevo, že nejste Rakušané?

Naopak. Překvapoval a hřál nás přátelský až štědrý vztah kolegů i nadřízených a v případě Táni i pacientů k nám přivandrovalcům, i jejich zájem o naše muzikantské a divadelní kousky. Po pár letech, kdy jsme se rozkoukali, jsme se totiž k muzice ve volném čase vrátili. Je zkrátka naší přirozeností. A měli jsme štěstí, že jsme objevili gramofonovou desku etablovaného skladatele muzikálů Andrew Lloyd Webbera. Trochu mladší než my, ale stejně odkojen rokenrolem, což se zejména v jeho prvotině nezapřelo.

 

Tady je na místě připomenout, že jste si s Táňou troufli zorganizovat v Rakousku provedení Weberovy prvotiny, muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť. Jak k tomu vlastně došlo?

Originální název zní Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat. Ta anglická, pro nás více méně srozumitelná nahrávka na LP působila živelně. Biblická historka o oblíbeném jasnovidci Josefovi, kterého jeho závistiví bratři prodají do otroctví a on, dík svým schopnostem, udělá v cizí zemi politickou kariéru. Nakonec velkoryse zachrání svou rodnou zemi včetně svých zlomyslných bratří – a končí to happyendem. Ten naznačuje, že je lepší odpouštět než nenávidět. Story poskytla autorům i interpretům spoustu momentů, aby se vyřádili. Není divu, že se dostala až na Broadway a na zmíněnou gramofonovou desku – a nás definitivně přivedla k rozhodnutí uvést „Josefa“ u nás v Gablitzi.

Respektovat autorská práva bylo samozřejmostí. Spojili jsme se s vydavatelstvími, která zastupovala autory, a pídili se po německy zpívané verzi, aby naše snažení mělo dopad na co nejširší veřejnost. Německý text ještě neexistoval. Dostali jsme ale povolení vytvořit a uvést za určitých podmínek vlastní překlad s vysvětlením, že práce na přeložení textu už byla zadána, datum zhotovení však nebylo určeno. Proto byla naše premiéra v Gablitzi vůbec prvním uvedením tohoto muzikálu v němčině. Ano, šlo o světovou premiéru, husarský kousek! A také začátek kariéry naší tehdy třináctileté dcery Caroline, provázející celé představení jako vypravěč.

A opět se projevila IBM jako sponzor a propagátor našeho „Josefa“; byli hrdi i na úspěch Káji...Měli jsme štěstí, že jsme zažili dobu největšího rozkvětu obou prostředí. Ale nic netrvá věčně, z doslechu vím, že se hodně změnilo. I k tomuto tématu by se dalo filozofovat.

 

Ráda se s vámi oběma potkávám. Při vašich návštěvách Prahy vždy vedeme inspirativní rozhovory na různá, i velmi ožehavá témata, která hýbou jak Českem, tak Rakouskem. Nedávno jsme narazili na téma roku 1968, které vidíš vlastním pohledem, a sice - že pro Československo to byl šok a následná dlouhodobá deprese. Ale události u nás měly naopak kladný dopad na Západ...

Rok 1968 byl osudový a změnil náš život. Samozřejmě pro nás Čechy a Slováky je srpen a následující doba temna ta nejhrůznější skutečnost. Ale myslím, že si neuvědomujeme, že tato naše "oběť" byla nesmírně důležitá pro zachování západní demokracie. Co se dělo na jaře 1968 v Paříži, Berlíně i ve Vídni? Ničivé a často absurdní demonstrace tehdejších "žlutých vest" jako protest proti buržoazní nesvobodě a za ideály Marxe, Lenina, Che Guevary... Pak ale 21. srpna přišla do Československa bratrská pomoc států Varšavské smlouvy a její následky. A nejen mládež v ulicích, peroucí se za lepší život na Západě, najednou viděla, co je to nesvoboda a pochopila, že se mýlila. I pro komunisticky nakažené intelektuály (J. P. Sartre, Cohn-Bendit a další) to byla poslední kapka, kterou potřebovali, aby začali více přemýšlet. Už Maďarsko 1956 bylo poučné, ale teprve Praha 1968 je z té pomatenosti vyléčila. Je to snad nadsázka, ale dovoluji si tvrdit, že Československo v roce 1968 zachránilo demokracii západní Evropy.

 

Je tu ještě jeden moment v našich dějinách, o kterém přemýšlíš. Rozdělení Československa viděno ze západní Evropy - i když Vídeň je vlastně od Prahy východně, ale to už je takový malý paradox, se kterým se musíme smířit...

Nedovoluji si posoudit nutnost rozchodu Čechů a Slováků. Když se ale podívám, co se dělo během rozpadu Jugoslávie, kolik krve se prolilo, kolik materiálních statků zničilo a kolik nenávisti zaselo, jsem víc než rád, že aspoň my jsme mohli ukázat, že na té příslovečné holubičí slovanské povaze přece něco může být. Ale prezidentskou standartu bych poopravil na "Rozum vítězí!". Co je pravda, totiž není vždy jasné. A co s fake-news?

A co bys řekla tomu, uvést někde jako motto pro přítomnost i budoucnost známý Serenity Prayer, který existuje taky v němčině, ale český překlad jsem nenašel, a proto sám zhotovil. Tato modlitba je, myslím, velice světská a pomáhá, aby rozum zvítězil. A v naší rodině zdomácněla:

Všemohoucí, obdaruj mě rozvážlivostí, abych mohl přijmout to, co nemohu změnit, dej mi odvahu pracovat na tom, co změnit mohu, a učiň mě dostatečně moudrým, abych dokázal jedno od druhého rozlišovat.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Před čtvrt stoletím, tedy 25 lety, se konala v pražském Divadle Spirála české premiéra rockového muzikálu Tima Rice a Andrew Lloyda Webbera Jesus Christ Superstar. Přesně na den to bylo 22. července parného léta 1994.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Živé umění
Co se děje
22.07.2019

ČR, OSTRAVA: Slova našich oblíbených rapperů v životě mnohdy určují směr, jakým se vydáme dál. Rap má vliv. Proto chce ostravský RAPZZZ TÝM pod vedením Professora Caase fanouškům rapu umožnit přehledně procházet historií a vývojem rapové tvorby a dát mladým lidem možnost vybrat si, jaký rap ovlivní je.

Celá ČR, Moravskoslezský kraj
Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
22.07.2019

ČR: Vyfoťe se s tím, co pro Vás představuje kultura. S rozečtenou knihou, při sledování filmu, na pivu s přáteli nebo na svém oblíbeném místě, uprostřed velkoměsta nebo přírodní rezervace. Fotky s námi sdílejte pod hashtagem #kulturatvorievropu na sociálních sítích: @kreativnievropa.cz.

Celá ČR
Soutěže a festivaly
Co se děje
22.07.2019

ČR: Národní soutěž muzeí Gloria musaealis je vyhlašována v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 Nařízení vlády č. 5/2003 Sb., o oceněních v oblasti kultury, udělovaných Ministerstvem kultury ČR.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
22.07.2019