pondělí
19. srpna 2019
Svátek slaví: Ludvík
Ladislav Vrchovský (2018)
© archiv Ladislava Vrchovského



Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ladislavem Vrchovským

ČR: „Antisocialistický, antikomunistický, revizionistický intelektuál, proburžoazní a prokapitalistický, protisovětský a proamerický živel s velkou přesvědčovací schopností. Na převýchovu do dolů OKD.“ Právě toto si přečetl publicista a divadelní kritik Ladislav Vrchovský, když v lednu 1989 dostal do ruky svoje kádrové materiály. Chtěl studovat a živit se jako učitel češtiny, nakonec ale skončil na dvacet let v dolech. Po roce 1990 byl zvolen poslancem Národního shromáždění za OF a v politice setrval dosud. Podle něj jsou tyto kádrové materiály „nejlepším vysvědčením ve formě slovního hodnocení, jaké kdy dostal.“

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V knize Z podzemí ke slunci předkládáte příběh, který má však silné autobiografické prvky. Čtenář přemýšlí, co je a co není pravda. Hned v úvodu vyprávíte o chlapečkovi, který byl přítomen tomu, jak mu odváděli do JZD krávu s telátkem, které viděl, jak se rodilo. Bylo to skutečně tak?

Když se Májina rodila, moji rodiče nepředpokládali, že bychom mohli o něco přijít v rámci kolektivizace vesnice. Byli jsme malí zemědělci, ne žádní kulaci. Měli jsme nějaké tři nebo tři a půl hektaru – to nebylo skoro nic. Jednou ale přišel kolektivizátor, a i když se táta chvíli bránil, dlouho ten zvyšující se tlak nevydržel. Dopadlo to tak, že jsme odváděli naše zvířata do jednotného zemědělského družstva. Myslím, že otec mě naprosto záměrně dal do ruky provaz, který měla Májina uvázaný na krku. Byl jsem malý kluk a bylo to moje telátko, které mi brali a které jsem já musel odevzdat. Ne táta – já! Otec asi věděl, co dělá, protože silnější argument pro výchovu odporu proti kolektivizaci vesnice než provaz na jednom konci v mé ruce a na druhém konci na Májině, silnější argument pro takovou výchovu prostě není.

 

Kolik vám tenkrát bylo?

To jsem šel do první třídy, takže asi šest.

 

Mluvil jste někdy o tom s tatínkem, jestli to takto zamýšlel?

Táta se takovým tématům vyhýbal. Vlastně se vyhýbal všem tématům, která pro něho byla tristní. Když jsem se ho ptal, jaké to bylo ve válce, myslel jsem první světovou, protože otec prošel obě války, nikdy mi na moje otázky neodpověděl a převedl řeč jinam. Až později jsem se ptal strejdy, jestli neví, proč se táta odpovědím vždycky vyhýbal, a strejda mi řekl: "Víš Láďo, kdybys věděl, co prožil, tak se ho nikdy neptáš." - Stejně to bylo i s kolektivizací. 

 

Pocházel jste ze silně věřící rodiny. Cítil jste se vůči ostatním spolužákům, kteří byli v Pionýru, jako někdo jiný? Vnímal jste rozdílnost?

Já jsem chtěl být pionýr. Táta na mě neuplatňoval nějakou tvrdou cílenou protirežimní výchovu. Jestli mu něco vadilo nejvíc, tak jen to, že nás komunistický režim nenechal klidně žít. Možná, že mě nechtěl dostat do příliš velkého konfliktu s realitou, takže mě jen tak nechával. Vyrůstal jsem spíše v prostředí, které bylo podmíněno každodenním bojem o to, aby bylo například v zimě co jíst, protože náš finanční zdroj byl velmi malý a nebýt malých výdobytků z hospodářství, které jsme prodávali na trhu ve Vsetíně, tak bychom asi měli docela problém. Když jsem chtěl nové boty, musel jsem na trhu prodat jablka, abych si na ně vydělal.

Dostával jsem od otce informace, že cokoliv k něčemu vede, např. umíš prodat jablka – vyděláš si na boty – takže načesat a prodat svoje jablka, je dobrá práce. To bylo to nejlepší, co mě táta mohl dát a co jsem následně zúročil na šachtě.

 

Finanční situace byla důvodem, proč jste šel studovat na hornické učiliště.

Přesně tak. Táta by mi nemohl zaplatit žádný internát, takže to byla jediná možnost. Chtěl jsem studovat chemii, vyhrával jsem chemické olympiády, ale zároveň jsem měl spousty slohových prací a za sebou i úspěšné literární soutěže. Učitelka na základce mě přesvědčovala, abych studoval na učitele češtiny. Když jsem ale o tom mluvil s tátou,  řekl mi, že to nepůjde, protože nemá peníze. Že se mohu vyučit ve Vsetíně a stravovat se můžu doma. Jenže ve Vsetíně bylo jen jedno učiliště ve Zbrojovce, jinak nic. A do Zbrojovky brali hlavně děcka z prověřených rodin. Pak jednou přišel do školy náborčí z OKD se všemi výhodami (kompletní letní i zimní ošacení i obuv, ubytování i stravování zdarma) a podmínkami (smlouva s OKD do třiceti let věku, následný vysoký plat 3000 kčs měsíčně, zajištěný byt, a po třech letech studia výuční list, dva roky na to maturita a možnost studia na jakékoliv vysoké škole.) Řekl jsem to tátovi. Že nebudu muset zůstat na šachtě, protože budu moci vystudovat klidně novinařinu, literaturu anebo medicínu. Tak to tatínek podepsal.

 

To jste ale netušil, co se bude dít dál.

To jsem netušil. Domníval jsem se, že mám před sebou skvělou budoucnost. Bylo to něco, co se mohlo zúročit za oboustranně daných podmínek. Z jedné strany OKD a jejich nárok na to, že tam budu do třiceti, z mé strany, že tam zůstanu, ale budu moci studovat, co chci. Takže pro mě to byl v podstatě dar.

 

Studoval jste na učilišti, ale pak se to zvrtlo.

Ano. Přijel jsem studovat jako dítě poezií nepolíbené. Ze základní školy jsem znal pouze básníky jako Holana, Nezvala, Seiferta a podobně, jenomže jsem vůbec netušil, že existují nějací básníci a autoři, o kterých jsme se vůbec neučili. Během prvního ročníku jsem se seznámil s lidmi, kteří pokládali za velmi důležité dát nám, jakožto svým žákům, informace o zakázaných autorech nebo aspoň o autorech, kteří byli možná kontroverzní. I když: nastupoval jsem v roce 1963, kdy nastalo určité uvolnění. Naše učitelka nás informovala o tom, že existují nějací beatníci, které jsme vůbec neměli v osnovách. Od ní jsem prvně slyšel o Ferlinghetim, Corsu, Ginsbergovi. Zároveň se stala vedoucí našeho divadla poezie spolu s dalším kamarádem Láďou Slívou – pozdějším teatrologem, dramaturgem a mým velkým přítelem a druhým otcem. Láďa Slíva mi půjčoval knížky a říkal nám všem, kdo je kdo z těch lidí, o kterých jsme se vůbec neměli šanci dozvědět. Později jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří už byli ve sporu s režimem, například s malířem Pavlem Hlavatým, netuše, že ho sleduje StB.

 

Který je v knize jako Pavel Strakatý.

Jak jste se mě ptala, co je pravda…  v kapitolách o Pavlovi jsou naprosto pravdivé situace ze života Pavla a našich vzájemných kontaktů.

 

Takže jste mu venčil psa?

Venčil jsem mu psa Fatimu. Nádhernou „afghánku“! To je vše pravdivé, i to, jak se mi zaběhla do Frýdku. Co v knize ale asi není, je důvod Pavlova uvěznění v roce 1969. Pavel v roce 1969 vystavil obraz, který se jmenoval Přistání kosmonautů na Hané, a za to si šel sednout do kriminálu. Když ho později propustili, nepřestal jsem se s ním stýkat. Chodil jsem k němu do ateliéru, ale chodili tam i jiní. Z tehdejšího úhlu pohledu to byli příživníci, protistátní živlové. A já jsem se stal sledovanou osobou. V okamžiku, kdy jsem 21. srpna ráno podal přihlášku do strany, na kterou jsem napsal, že tam vstupuji proto, abych podpořil Alexandra Dubčeka, jsem si tím podepsal životní ortel. Do té doby jsem byl jen nějaký student, který se stýká s protirežimními hajzlíky, a nad tím režim mávl rukou. Jenže vystoupit veřejně proti srpnové invazi, a navíc podporovat Pražské jaro, to už bylo jiné kafe.

 

Byl jste přítomen i únorovému setkání ve Viole, kam jste jel s Pavlem Hlavatým a kde vystupoval Allan Ginsberg, který byl v té době čerstvě vyhoštěn z Kuby a přijel do Československa. Jel jste i na slavný majáles v roce 1965 v Praze, kde se Ginsberg stal králem majálesu – jak na to vzpomínáte?

Na to nemůžu vůbec zapomenout. Po vystoupení ve Viole nebylo přes kouř vidět, ale pamatuji si ten Ginsbergův hlas. Vůbec nevypadal jako světový básník. Zdál se mi jako takový umorousaný človíček, ale jak promluvil a když zpíval, to bylo neuvěřitelné. Moc dobře se to poslouchalo. Jak se říká, že muži milují očima a ženy ušima – říkal jsem si, že ženské musely toho Ginsberga sežrat se vším všudy. Jenže on byl homosexuál, takže to byl takový paradox. To jsem ale tehdy nevěděl, šlo to naprosto mimo mě. Tato informace se pak následně promítla i do výslechu. Někdo si myslel, že jsem se k němu dostal moc blízko, a protože tenkrát byla homosexualita brána jako kriminální chování, pamatuji si otázky, které na výsleších padaly. Zda jsem nebyl vystaven ze strany kohokoliv nějakému jednání, které by mi bylo nepříjemné, jestli jsem nezaznamenal nějaké doteky… Nevěděl jsem, o čem mluví. Tenkrát jsem ani nevěděl nic o homosexualitě. Myslím si, že režim chtěl dostat lidi, kteří se u Pavla Hlavatého scházeli, do kompromitujících situaci, kdy by mohli být obžalovaní z ohrožení mravní výchovy mládeže. 

 

Po těchto událostech jste začal vnímat změny ve škole, jak popisujete v knize.

Najednou se chování mých učitelů změnilo. Nerozuměl jsem tomu. Tři roky jsem byl na učilišti, a pak jsem nastoupil do čtvrtého ročníku, kde jsem měl končit všeobecnou maturitou. Stále jsem měl samé jedničky, dvojky a najednou bylo pololetí a objevila se jedna nedostatečná, druhá nedostatečná, třetí nedostatečná a já jsem tomu vůbec nerozuměl. Je pravda, že jsem byl vyvolán z fyziky – řekl jsem špatnou definici a hned mi bylo řečeno: sednout – nedostatečná. Zůstal jsem stát, byla to možná první nedostatečná za celé moje devítileté studium, tak říkám: Prosím vás, já jsem to asi řekl špatně. – Sednout, nedostatečná! Fakt jsem nevěděl proč. Chtěl jsem si to opravit, vůbec to nešlo. Tímhle způsobem to pokračovalo. Ačkoliv pro to nemám důkaz, myslím si, že lidé, kteří takto postupovali, byli úkolování, abych dostal nedostatečnou, čímž bych ztratil nárok na stipendium. Kdybych neměl stipendium, nemohl bych studovat – nic bych nezaplatit. Takže jsem musel zpátky na šachtu s tím, že školu dodělám po večerech. V únoru, po půl roce, jsem nastoupil do práce a od září jsem měl začít docházet na takzvané večerní studium při zaměstnání do čtvrtého a následně pátého ročníku. Jenže mezitím přišel povolávací rozkaz na vojnu. S vědomím, že mám odklad a vše vyřízeno, jsem na vojnu nemyslel. Ale odklad jsem měl v Karviné a povolávací rozkaz přišel ze Vsetína. Tak jsem v roce 1967 musel na vojnu. Pak přišel rok 1968 a já jsem vstoupil do KSČ ráno 21. srpna.

 

Takže to bylo úplně přesně tak, jak je to popsáno v knize? 

Ano, stalo se to přesně tak. Všechna slova v knize jsou přesná: „Ráno nás probudil dozorčí roty s tím, že kolem kasáren stojí ruské tanky a rádio vysílá nějaké zmatené informace o okupaci. … Pak přišel zástupce velitele, politruk jsme mu říkali, nechal rotu nastoupit a řekl nám, že naši vlast přepadla vojska Varšavské smlouvy… Politruk nás vyzval: Soudruzi, kdo podporuje obrodný proces, vedený Komunistickou stranou Československa, vystupte z řady. Vystoupilo nás devět. Politruk pokračoval: Kdo podporuje vedení Komunistické strany Československa v čele se soudruhem Alexandrem Dubčekem, tři kroky vpřed. Postoupili jsme všichni, kteří byli ven z řady. Kdo chce na výraz podpory Alexandra Dubčeka a jeho politiky a na výraz odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na svrchované území naší vlasti vstoupit do Komunistické strany Československa, tři kroky vpřed! Postoupili jsme tři. A během hodiny jsem podepsal přihlášku do KSČ.“ (citace z knihy Z podzemí ke slunci)

Opravdu jsem věřil, že Alexandr Dubček je politik, který prosadí, aby zemi vedla vláda a ne KSČ. Aby to byla normální demokracie se svobodnými volbami. Tehdy to ještě nebyl zlomený člověk, který později podepsal tzv. pendrekový zákon. Samozřejmě po pendrekovém zákoně (z roku 1969, pozn. red.), jsem zažil velké zklamání, protože mi došlo, že se nechal zlomit nebo byl zlomen. Ale do dneška si myslím, že tehdy bylo nakročeno ke svobodným volbám, a proto jsem tenkrát do té strany 21. srpna ráno vstupoval, nic nevěda o tom, že už v Kremlu někdo přesně ví, co bude. A vlastním podpisem do přihlášky KSČ jsem si podepsal i dvacet let v dolech, do kterých jsem si opravdu myslel, že už se nikdy nevrátím. OKD ale porušily smlouvu tím, že mě pustily na vojnu, i když mi smlouva zaručovala, že do třiceti let na vojnu nepůjdu. Přesto jsem musel jít. Řekl jsem si, že tím končí veškeré závazky, smlouva padla. Jenže pak přišla další rána. Měl jsem domluvenou práci referenta pro slovesnost na okresním osvětovém středisku v Prachaticích. Velmi jsem se na to těšil a myslel jsem si, že si dálkově dostuduji vysokou školu – nějaký humanitní obor.

Přišlo devět dní, které mi otřásly světem. Na devět dní jsem musel nastoupit na šachtu, aby doběhla výpovědní lhůta, poté co jsem přišel z vojny. Díky těmto devíti dnům jsem přišel o možnost práce v Prachaticích. Protože jsem měl před svatbou a věděl jsem, že potřebujeme někde bydlet, někam se musí narodit moje děcko, musím zajistit rodinu a všechno kolem. „My ti ten byt dáme,“ zaznělo od kádrováka (dnes personalista, pozn. red.) na šachtě. „Kam bys chodil?“ Tak jsem si řekl, že to nějak dva tři roky přežiji. Jenže jsem netušil, že už jinde práci nenajdu.

 

Zkoušel jste to později?

Zpětně si myslím, že to bylo naprosto řízené. Přihlášky ke studiu jsem podával, přijímačky absolvoval úspěšně, ale vždy přišla odpověď, že nejsem přijat z dalších důvodů. Kamkoliv jsem přišel a chtěl jsem práci, řekli mi: Jo, to by možná šlo. Za dva dny přišla odpověď, že by to nešlo. Takhle to bylo pořád dokola. Zároveň přišlo na svět moje druhé dítě a já už jsem po pěti letech na všechno rezignoval. Respektive nerezignoval úplně, protože jsem začal dělat amatérské divadlo. Znova jsem navázal kontakty s lidmi, kteří mě formovali v těch patnácti letech, s Láďou Slívou a Evou Cáderovou.  V Havířově jsme dali dohromady amatérské divadlo. Dosáhl jsem toho, že jsem nemusel chodit na třísměnný provoz, ale jenom na ranní. Odpoledne jsem měl tudíž volné. Vždy jsem se těšil, že vyfárám, přijedu domů za ženou a dětmi, půjdeme na procházku a večer bude zkouška. Divadlo mně v podstatě začalo nahrazovat potřebnou míru seberealizace, která dělá člověka schopného přežít vlastně cokoliv, protože když máte něco, v čem jste šťastný a spokojený, může vedle toho být něco dalšího, co bolí sebevíc. Po těch letech jsem si zvykl na těžkou práci na šachtě, chlapi mě přestali brát jako, když to řeknu po havířsku, „zkur..ného  intoše“ a najednou jsem byl synek z partie. Navíc fyzická práce mi dělala dobře. Vedle toho všechny ty okruhy odpůrců režimu. Po zkouškách jsme si chodili povykládat, byly to historky úsměvné, které jsme promítali do našich her. Lidé řvali smíchy, a když si tam někdo dělal nějaké zápisky, to už nám bylo jedno. Mě už režim opravdu nemohl poslat níž, než těch 800 metrů pod zem. Chodil jsem na výslechy k estébákům, byl jsem podezřelý z nelegálního napomáhání opuštění republiky, ale nikdo mi nikdy nic nedokázal. Já jsem nebyl žádný disident. Stejně jako táta jsem se jen snažil, abych mohl s rodinou klidně žít. Ale držet hubu jsem také nemohl.

 

Byl na vás vedený spis…

Byl jsem sledovaná osoba. Jednou mě předvolali na schůzi, kam si mě pozvali. Ptal jsem se, proč mě přemlouvají, abych znova vstoupil do KSČ, když já už tam jsem a převyprávěl jsem celou historku o mém vstupu do KSČ. To se rozkřiklo a lidi se na mě začali koukat jako na disidenta. A od roku 1977 do roku 1989 už jsem měl pověst toho, kterého komouši nemají rádi.

 

Že k tomu mají důvod, se ukázalo v týdnu po událostech na Národní třídě.

Okamžitě jsme založili stávkový výbor. Víte, když jste na šachtě a někdo vás zná dvacet roků, tak vás bere z pohledu práce. Pokud dáte třeba jen dva zlepšovací návrhy, které mají usnadnit fyzickou práci, chlapi si vás váží. To vše se za těch dvacet let vybudovaných vztahů zúročilo. Říkali mi: Zůstaneš pořád jeden z nás a budeš nám pomáhat. O to jsem se pokusil aspoň tím, že jsem se ve Federálním shromáždění stal jedním z navrhovatelů zákona o předčasném odchodu do důchodu lidí ze šachty, protože měli poškozené zdraví. To do dneška považuji za splněný úkol.

 

Co přesně vám osobně přinesla revoluce?

Byl jsem jako kanárek, který vylezl z klece. Najednou jsem mohl všechno. Byl jsem zvolen do parlamentu a dva roky jsem byl členem hospodářského výboru Federálního shromáždění. Ty dva roky kontaktu s absolutní intelektuální, ale i duchovní špičkou ve státě pro mě byly neuvěřitelnou školou. Setkání a navázání přátelství s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem starším, Janem Sokolem, Petrem Pithartem, Dagmar Burešovou, Pavlem Rychetským, na to nelze nikdy zapomenout. Tato setkání a každodenní debatování, ale i práce s těmito lidmi byla pro mě obrovskou školou. Také jsem poznal, jakou sílu má veřejné mínění, když s ním pracují politici, kteří mají obecnou úctu. To mi dala listopadová revoluce. Možnost realizovat se v oboru. I když jsem neměl dokončené vzdělání, tak jsem najednou mohl pracovat jako novinář, posléze divadelník. 

Proti nechtěným dvaceti letům na šachtě už nyní žiji třicet let šťastně, takže to dobré je ve většině.  

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Jen krátce po své celosvětové premiéře, kdy snímek Dcera získal nejvyšší ocenění Křišťál na francouzském festivalu v Annecy a tento týden hlavní cenu na festivalu v australském Melbourne MIFF, míří toto loutkové drama do Los Angeles na finále studentských Oscarů. Dcera se do trojice nejlepších snímků dostala v konkurenci 1615 filmů z celého světa a v případě výhry naváže na úspěch českého režiséra Jana Sasky, který byl v roce 2016 nominován do užšího výběru na Oscara za nejlepší krátký animovaný film. 

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Živé umění
Co se děje
16.08.2019

ČR: Systém, který vládl v naší zemi před rokem 1989, bránil občanům svobodně uplatnit svoje talenty a schopnosti. Cyklus filmových dokumentů České kořeny přináší příběhy lidí, kteří odchodem z Československa tuto svobodu získali a dokázali jí využít. Autentická svědectví zařazuje do svého vysílání ČT a od března letošního roku je najdete také na webu Místní kultury. 

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
16.08.2019

PRAHA: Narodila se v Praze, ale většinu svého dětství prožila v pohraničí, kam se její rodiče přestěhovali v padesátých letech v rámci poválečného dosidlování. Oba pracovali v rozhlase, kde se profesně nakonec usadila i ona. V tehdy komunistickém Československu snad ani netušila, že se jí někdy podaří uplatnit v oboru, který chtěla vždy studovat – dramaturgii. Osud Aleny Zemančíkové je úzce spjat s amatérským divadlem, ale také s osudem mým, protože je dlouholetou blízkou přítelkyní naší rodiny. Další díl seriálu Před Sametem a po Sametu je tudíž více osobní.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Vzdělávání, Živé umění
Články a komentáře
14.08.2019

KUTNÁ HORA: V sobotu 20. července koncertem v kutnohorské Kapli Božího Těla skončil už 23. ročník týdenního kursu pro začínající sbormistry, který již tradičně pořádá NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu). Repertoár zahrnoval skladby od renesance po 21. století i úpravy lidových písní, v nichž se vystřídalo celkem sedmnáct sbormistrů z řad nejlepších či nejodvážnějších účastníků.

Středočeský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Vzdělávání, Živé umění
Co se děje
14.08.2019