pátek
6. prosince 2019
svátek slaví Mikuláš
Karel Hvížďala
© Jan Malý junior, archiv Karla Hvížďaly



Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Karlem Hvížďalou

PLZEŇ: Novinář, spisovatel a dramatik Karel Hvížďala je známý zejména díky svým knihám rozhovorů s lidmi hlavně z okruhu disentu či exilu. Jeho Dálkový výslech s Václavem Havlem vyšel poprvé česky v Londýně již v roce 1986. Hvížďala kladl otázky v Bonnu, kde žil, Havel odpovídal v Praze. Knihy formou interview v jeho tvorbě převládají. Rozhovory jsou pro autora přirozeným prostředkem pro zachování pamětí lidí s bohatým a často pohnutým osudem. Na Světě knihy v Plzni, kde Karel Hvížďala představil své poslední dílo Exilový orloj, se však ocitl v roli tázaného, a já měla tu čest se ptát – na jeho život.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Ve svých vzpomínkách v prvních vašich dvou fejetonových knížkách (Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček) často zmiňujete své prarodiče. Jsou to oni, kteří vás svou moudrostí a láskou provázeli ve vašem životě?

Zcela bezpečně jsou to prarodiče. Rodiče už byli „zkrouhlí“ německou okupací i rokem 1948. Táta přišel o své postavení v práci. Tím pádem moji rodiče nebyli tak hrdí a pevní jako prarodiče. Když dědu znárodnili, babička říkala: to musíme oslavit, teď budou mít starosti oni a ne my. Byli znalí Evropy a dívali se na všechno trošku s odstupem a s humorem. Mí rodiče navíc pracovali, takže já, jakožto starší ze sourozenců, jsem s babičkou a s dědou své první čtyři roky prožil s nimi dost intenzivně. Jim vděčím za ironický odstup, který člověku brání, aby byl v kritických situacích slepý.

 

Je to znát z vašeho vyprávění, kde hodně zmiňujete babičku. Druhá knížka je zase celá věnovaná dědečkovi, proto jsem byla překvapená, že o rodičích zas až tolik nehovoříte, nepíšete.

Ten důvod jsem zmínil, rodiče měli život před sebou a jejich svět se zřítil.

 

Také v knížce popisujete obraz z roku 1945, kdy se na vaší zahradě ošetřovali ranění ruští vojáci. Bylo to pro tuto dobu běžné?

To já nevím, ale v Lukách pod Medníkem, kde se to stalo, dopadli před naší zahradou dva parašutisté, a jak se později ukázalo, byli to lékaři, kteří se ubytovali u nás. Proto byl nejenom u nás, ale i na vedlejší zahradě lazaret. Ale netrvalo to dlouho, jen pár dní. Pak zas jeli dál.

 

Ale zmiňujete, že ještě dlouho po tom zahrada zapáchala...

... protože ti lékaři na našem zahradním stole operovali, amputovali a obvazy i uřízlé končetiny se nedaleko na louce pálily.

 

Vám byly tenkrát čtyři roky. To musel být pro vás hodně silný zážitek.

Dlouho jsme si pak hráli na chirurgy a uráželi jsme ruce a nohy trpaslíkům, které si tam vojáci donesli z okolních zahrad. Modlili se k nim jako k bůžkům.

 

V roce 1948 vám bylo sedm let. Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky a vzpomínky?

Z roku 1948 si pamatuji jen prvomájový průvod: táhl na dvojkoláku umělý pecen chleba, který byl skoro tak široký jako celá ulice a pak, jak mi maminka oznamovala, že Jan Masaryk skočil z okna. Víc si z toho roku nevybavuji. To až rok 51, kdy došlo k znárodňování – to byl takový přelomový moment. Začaly čistky, můj otec odmítl vstoupit do komunistické strany, zbavili ho funkce a společenské postavení naší rodiny spadlo úplně někam jinam.

 

Dále ve své knížce píšete, že jste vstoupil do Československého svazu mládeže a vnímal jste to jako svoji první zradu.

To je pravda. Později jsem se to snažil odčinit tím, že jsem vstoupil do ilegálního skautu, ale tenkrát nás k tomu donutila třídní učitelka, která tvrdila, že když to neučiníme, nebudeme moci studovat na gymnáziu. To bylo první moje selhání, za které jsem se brzy styděl. Trvalo mi dlouho, než jsem se prarodičům přiznal.

 

Jaké další zrady jste měl na mysli?

Ta druhá zrada byla v roce 1978, kdy jsem podepsal Antichartu. Nebyl jsem ani v KSČ ani v ROH, a když za mnou přišli s Antichartou, zdálo se mi to jako menší zlo, než kdybych vstoupil do těchto organizací. Během pár dnů nebo týdnů jsem pochopil, že jsem se mýlil. Cítil jsem to jako velkou zradu sama sebe. Tu jsem se pak snažil v exilu částečně odčinit.

 

Do exilu jste odešel v létě roku 1978. Rozhodnutí ve vás zrálo už delší dobu. Co bylo tím hybným momentem, že jste se rozhodl v daný okamžik opravdu odejít?

Zrálo to dlouho, protože cenzura řádila všude. V časopise Mladý svět, ze kterého mě vyhodili, v Albatrosu, kde jsem pracoval, ale i v rozhlase a v divadle, pro které jsem napsal hru. Důvodem mého odchodu ale byly samozřejmě také praktické okolnosti. Žena dodělala na fakultě kandidaturu věd, já jsem šel na volnou nohu, abych neuškodil nakladatelství, a syn končil první třídu. Žena s dítětem mohly cestovat, protože matka mé ženy byla naturalizovaná Švédka. Přes kamaráda jsem si sehnal devizový příslib a jel jsem na dovolenou do Španělska. Sešli jsme se na nádraží ve Frankfurtu, odkud jsme jeli dál k dědovi, který žil a pracoval v Essenu.

 

Svou poslední knihu Exilový orloj věnujete lidem, s kterými jste exil sdílel. Co pro vás tato komunita v exilu znamenala?

Náhradu za ztracený domov, a to i pro naše děti. Trávili jsme každé Vánoce a Silvestra s vrstevníky literáty nebo historiky a sociology lyžováním v Alpách, kam jezdily i jejich děti, takže ony měly vlastně náhradní rodinu, a některé se dodneška stýkají, i když všechny děti – dnes už dospělí, zůstaly v zahraničí.

 

Jak vzpomínáte na rok 1989, když jste se vracel zpět do Československa. Co to pro vás znamenalo, co se ve vás dělo po tolika letech. Věřil jste tomu?

Začal jsem tomu věřit 5. ledna 1989, když mi zavolal Pavel Tigrid a ptal se mě, jak bych se zachoval, kdyby byl Havel prezidentem. Já jsem mu na to řekl, že to bychom se asi oba vrátili. Pak se to skutečně stalo, studenti se vzbouřili, jak je k tomu po pádu Berlínské zdi vyzýval ze Svobodné Evropy Pavel Tigrid. Později se ukázalo, že těch 12 let, co jsem doma nebyl, bylo poznat. Zjistil jsem, že s přáteli, které jsem opustil v Čechách, máme každý jiné zkušenosti a nejde tak snadno s každým navázat na to, čím jsme každý někde jinde prošli. Trvalo to někdy hodně dlouho, než se tyto rozdíly podařilo překlenout.

 

Máte pocit, že se to teď vyrovnalo, po těch letech?

Ne, úplně se to nevyrovnalo a nevyrovná se to nikdy. Ta díra dvanácti let je příliš dlouhá, ale s některými lidmi to bylo snazší, s některými těžší. Má to ale logiku, nevidím v tom nic fatálního. Tam, kde se dají zkušenosti konfrontovat bez emocí, je tento proces zajímavý pro obě strany. Tam, kde jsou lidé vnitřně zapříčení a jsou hluší, nebo jsou à priori přesvědčení, že jejich způsob existence je lepší a důležitější, tam je to těžší, ne-li nemožné.

 

Cítíte někdy, že vám vyčítají, že jste odjel?

To ne. Mně to skoro nikdy nikdo nevyčetl. Jedině mi těsně po návratu chodily do redakce Mladé fronty pohledy s obrázky, na kterých bylo znázorněno, kde budu viset, až se režim zase obrátí. To ale trvalo jen pár měsíců.

 

Je třicet let po revoluci, v čem jsme se podle vás posunuli a v čem naopak zůstáváme pozadu?

Ten problém je složitější: Díky tomu, že nešlo v roce 1989 o revoluci, ten termín sametová revoluce jsme si nechali vnutit od západních novinářů, kteří potřebovali zapamatovatelný slogan, ale o domluvené předání moci, jak to přesně pojmenoval Petr Pithart v mé knize Výslech revolucionářů z roku 1989, nedošlo ke katarzi: tedy k potrestání viníků. Ta kniha mimochodem právě vyšla ve třetím vydání.

A důsledky této chyby ze začátku devadesátých let nás dohnaly v posledních letech: étos normalizace se kvůli tomu přenesl plynule do nového režimu. Umožnil, že se vlády ujali opět lidé či jejich děti, zplození tehdejší dobou, kteří měli peníze, zkušenost s manipulací a byli navázáni na tajné služby. To mělo za následek, že nám vnutili etiku smíření, která zvítězila nad etikou odpovědnosti za vlastní autentický život. Zase jsme se nechali uplatit konzumem a oni se snaží ovlivnit justici a veřejnoprávní média, aby si lidé nevšimli, že se vrátili k moci. Naštěstí generace ZERO, tedy ti, co jsou narození kolem zlomu století, si to uvědomují, vědí, že problémy má celá naše civilizace a že není kam emigrovat: změny je třeba učinit co nejdříve doma, zvlášť když vláda neinvestuje do nových technologií, neumožňuje získat mladým lidem za rozumné peníze byt a nezaručuje jim důstojné stáří: vypadá to, že nebude na penze. Situace se proto opakuje. Navíc tato generace již ví, že za skutečné informace se platí. Zatím tomu tak je hlavně na Západě, ale sem to přijde taky. A už tato skutečnost pomáhá této generaci snadněji se orientovat v médiích.

Mohlo by vás také zajímat...

PLZEŇ: Starý most je plzeňské nakladatelství, které vzniklo před 20 lety. Za do­bu své existence vydalo téměř 150 děl, která se zaměřují především na re­gio­nální tématiku – knihy historických fotografií a dokumentů, průvodce, kratochvilné čtení pro děti i pro dospělé a reprezentativní fotografické publikace. V roce 2006 se činnost nakladatelství rozšířila do Bavorska – vyšla první z mnoha dalších knih o Šumavě a Bavorském lese.

Plzeňský kraj
Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
06.12.2019

ČR: Konec roku 2019 nabízí tradiční ohlédnutí za turistickou sezonou v regionech. Turisté, návštěvníci, cestovatelé nebo třeba jen cestující, mají možnost zhodnotit své dojmy v této oblasti. Anketa Kraj mého srdce mapuje míru popularity krajů České republiky u široké laické i odborné veřejnosti. 

Celá ČR
Cestovní ruch, Soutěže a festivaly
Co se děje
05.12.2019

ČR: Rekonstrukce státu představila fotografický kalendář na rok 2020 s portréty patronů projektu Mantinely demokracie. Výzvu na ochranu demokracie podpořily známé osobnosti jako modelka Taťána Gregor Brzobohatá, textař Michal Horáček, operní pěvkyně Dagmar Pecková nebo filosof Jan Sokol. Kalendář vychází v limitované edici. 

Celá ČR
Knihy, literatura, média
Co se děje
04.12.2019

PRAHA: Otevřená společnost o.p.s. v pondělí předala ceny Genderman roku 2019 mužům, kteří ve veřejném prostoru konkrétním způsobem přispěli k rovnosti žen a mužů. Cenu za třetí místo obdržel spoluzakladatel kanálu VOXPOT Vojtěch Boháč za neotřelý způsob jakým upozornil na přetrvávající praxi all-male panelů. Cenu za druhé místo obdržel komunální politik a architekt Matěj Michalk Žaloudek za prosazování hodnot rovnosti žen a mužů na komunální úrovni. Cenu za první místo a tedy i titul Genderman roku převzal politický filosof a komentátor z Deníku Referendum Petr Bittner, Porota ocenila jeho schopnost analyticky komentovat příčiny a důsledky nerovnosti žen a mužů v ČR na pozadí konkrétních kauz.

Celá ČR
Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
04.12.2019