úterý
20. srpna 2019
Svátek slaví: Bernard
Iva Mrázková
© Z natáčení dokumentu České kořeny, archiv Martiny Fialkové



Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Ivou Mrázkovou

LUCEMBURSKO-ČR: Energická a zároveň křehká bytost. Úspěšná výtvarnice, jejíž práce zdobí nejeden veřejný prostor. Od roku 2014 také velmi aktivní honorární konzulka žijící v Lucembursku. Emigrovala pár měsíců před listopadem 1989, a snad proto má silnou potřebu stále posilovat a obnovovat spojení mezi Lucemburskem a Českou republikou.

Autor článku: 
Martina Fialková

Stále jsem na cestě

Poznaly jsme se v době, kdy jsem připravovala natáčení Českých kořenů v Lucembursku a Belgii, již pátého filmu z cyklu České kořeny. Pochopila jsem brzy, že Iva v tomto dokumentu nesmí chybět. Říká v něm o sobě: „Cítím se být mostem mezi oběma kulturami. Žiju tu už víc než polovinu života a jsem lucemburskou i českou občankou. A hrdou. Čím jsem víc? Ničím, ale potřebuji, aby ta konstrukce, kterou já jsem, měla pevné oba základy, pak je to smysluplné.“ Loni v Luxemburgu spoluorganizovala s velvyslanectvím slavnostní zasazení lípy ke 100 letům České a Slovenské republiky. Podporuje zde činnost dětského folklorního souboru Melimelo a mnoho dalších českých aktivit. Zaujme schopností vyjádřit se k lidskému bytí jak silnou výtvarnou výpovědí, tak i slovem a skutkem. A právě v těchto dnech zahajuje v Lucembursku svoji významnou – jubilejní výstavu Pobyt na dobu neurčitou…Zeptala jsem se:

 

Co na ní budeš vystavovat?

Budou tam dva velké obrazy, které jsem v Lucembursku namalovala hned zpočátku, jako reakci na Sametovou revoluci. Cítila jsem tehdy silně, že se s tou situací nějak potřebuji vyrovnat, něčím přispět, když se na dění doma nemůžu účastnit. Jeden se jmenuje Srdce, druhý Stavba nové katedrály. Oba byly poprvé vystaveny v roce 1991, kdy byl v Lucembursku na státní návštěvě prezident Václav Havel s manželkou Olgou. A pak to bude poprvé, kdy budu, na různě barevných destičkách, vystavovat slova. Slova důležitá pro můj život. Krása, domov, nedaleko, inspirace, stůl, myšlenka, kořeny, harmonie, most, láska, svoboda… To jsou asi nejdůležitější věci, které potřebuji. A když je cítím, jsem šťastná.

Výstava připomene dvě výročí - 30 let od Sametové revoluce a pak mých soukromých 30 let v Lucembursku. Koná se ve městě Esch Sur Alzette, kde jsem také slavila své čtyřicáté narozeniny v roce, kdy Česká republika vstoupila do EU. A které nyní bude evropským městem kultury. Takže se tam vlastně vracím pro vzpomínky.

 

Chtěla jsi už od dětství být profesionální výtvarnicí?

Malovala jsem opravdu odjakživa, maminka totiž učila výtvarnou výchovu, také je výtvarnice. Tatínek je matematik, proto asi u mne to časté spojení s geometrickými tvary. Nebýt roku 1948, jsem nejspíš právničkou a spravuji rodinný majetek, protože tatínek byl z rodiny stavitele cukrovarů (smích). Někdy mi vlastně komunikace a spolupráce s lidmi chybí. Výtvarník je totiž většinu času, když tvoří, sám. Ale to já nemůžu. Ta práce se většinou rodí v hlavě, ruce pak dělají, co hlava řekne. Nepotřebuji být čtyři dny u nějakého obrazu, vydržím to krátce, ale pak musím za lidmi, učit, organizovat něco kulturního. 

 

Tvoje práce jsou často abstraktní, přesto na mne obrazy a sochy dýchají velmi silně člověčinou … Ale vím, že děláš i figurální malbu...

Na UMPRUM jsme dostali základy všech technik, ale je zajímavé, že v současné době se cítím svobodněji v sochařské tvorbě. Snad právě proto, že jedině tu jsem nestudovala.

Moje tvorba je to, co cítím, co žiju, přetavené přese mne. Někdy si připadám jako nějaká játra, kterými to všechno projde. Z toho důvodu nikdy nevím, co budu malovat nebo tvořit potom, můj život to tvoří sám. Obvykle pracuji na cyklech – nedávno například téma migrace, lodě… Kamarádka mi poslala fotku z Mexika, kde rostou mangrovníky s dlouhými kořeny, které drží okraj ostrova. Uvědomila jsem si v tu chvíli, že to je přesně to, co my prožíváme. Emigrant musí mít mnohem delší kořeny, jako ten mangrovník.

 

Vidím, že kořeny jsou pro tebe podstatné. Co předcházelo tvému rozhodnutí odejít z Československa, když jsi netušila, že za pár týdnů přijde listopad 1989?

Asi to byly dvě věci. Zkušenost mého tatínka, kterému komunistický režim velmi komplikoval život, a on nechtěl, aby jeho dvě dcery prožívaly to samé. A druhá - stipendium do Itálie, kde jsem si uvědomila, že svoboda opravdu vypadá jinak než to, co jsem znala. Období mého studia v Praze na UMPRUM mezi lety 1983-89 bylo šťastné a krásné. Ale společnost měla určité bariéry a všichni je cítili. A já jsem si chtěla zkusit, jak to vypadá za tou bariérou.

 

Mluvila jsi o tom s rodiči?

Ano, ale opravdu jen s nimi, ani ne s mladší sestrou. Věděla jsem, že kdyby se to rozšířilo, nastal by poprask. Bylo to zvláštní období. Jen co jsem dokončila státní zkoušky a dostala diplom, za 10 dní jsem už byla v Lucembursku, kde jsme měli známého, také výtvarníka. (Ota Nalezinek žije v Lucembursku od roku 1968 a i on se ocitl v dokumentu České kořeny – pozn.: MF) V té době jsem se vlastně s nikým nebavila o budoucnosti, sama jsem nevěděla, co budu dělat… Ale bylo mi 25 a říkala jsem si, že nemám co ztratit. Jsem mladá, tak jdu do světa!

 

Jak se v tom světě cítíš dnes?

Dobrodružství pokračuje, ale už mi není 25 let (smích). A někdy cítím i potřebu většího bezpečí v tom, co dělám. Bohužel, i když umělci dokážou komunikovat a tmelit půdu mezi národy někdy lépe než politici, tak sociální status mají jiný. Energie samotného umělce vždy vychází jen z něho samotného a on není nikým jiným držen než sám sebou. A to jde za podmínky, že je zdravý, silný a věří si, že není ovlivněn něčím negativním. Vše v umělci musí probíhat v kritickém a velmi pozitivním duchu, a to je obrovská zátěž, ať už pro výtvarníka nebo hudebníka či literáta. Každý je tu jen sám za sebe.

 

Ale přece jen, Lucembursko je považováno za velmi bohatou zemi…

Možná, že tu jsou větší státní podpory pro umělecké organizace, ne tak už pro jednotlivce. Ale nemohu si stěžovat. V Lucembursku existuje statut profesionálního umělce. Pokud někdo s tímto statutem nemá v daném měsíci žádný příjem, může poslat ministerstvu žádost a dostane měsíční minimální příjem. Ten sice umožní přežít, ale nedovede nás tam, kam potřebujeme. Nevyužívám to a tento přístup k umění mne bolí. Chci pro společnost něco udělat a obohatit ji i samu sebe, nečekat na podporu od státu. Možná, až budu stará a budu potřebovat pomoc, budu chtít přijímat, ale zatím mohu dávat. Stále jsem na cestě.

 

Cesta je cíl, jak se říká. Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi tím, co a jak tvoří výtvarníci v Lucembursku a v Česku?

Nevím, co bych tvořila, kdybych žila v Česku a jestli by čeští umělci dělali totéž, kdyby žili v Lucembursku. Život tady je jiný a umělec se musí dotýkat toho, co žije. To jediné je pravda.

Já ale výtvarnému umění učím i jiné, v několika kurzech, dospělé i děti. V mnohojazyčném Lucembursku komunikuji přitom několika řečmi a přes malování se dostáváme k tomu, jak moji žáci z různých zemí různě prociťují výtvarno. Není jednoduché učit třídu, kde musím přemýšlet, jakým jazykem vůbec začít hodinu. Ale dělám to moc ráda a je to obohacující.

S dětmi také každoročně a s úspěchem obesíláme Lidickou mezinárodní výtvarnou soutěž. Vracím se tak do dětství, i moje maminka se soutěže účastnila se svými žáky. Vždy se do Lidic jedu podívat na předávání ocenění. Je to opravdu krásný symbol toho, že děti jsou pojítkem historie se současností. Lidická soutěž právem dostala loni ocenění Gratias agit od českého ministerstva zahraničí a opravdu dělá České republice dobré jméno.

 

Nejen tvá výtvarná činnost, ale i práce honorární konzulky a vše další, co děláš, je vlastně úsilím spojit Česko a Lucembursko...

Myslím, že je zapotřebí stále nových dohod, aby to spojení mělo i do budoucna smysl, nejde jen mluvit o společné historii. Je dobře, že se v Lucembursku znovu po odmlce otevřelo české velvyslanectví. Jsou tu důležité evropské instituce a i v Praze je lucemburské velvyslanectví. Činnost honorárního konzula (pozn.: čestná, neplacená funkce, většinou působí v zemích, kde velvyslanectví není), ale zůstala. Já se po dohodě s panem velvyslancem nestarám přímo o konzulární věci jako pasy, občanství, různá razítka, to dělá velvyslanectví, já se angažuji v kulturní a sociální oblasti. Většinu akcí tedy připravuji ve spojení s českou ambasádou. Máme tu nyní asi 1 500 českých občanů. Mladá generace je pozitivní komunita, nežije žádným patosem z minulosti, ale tím, co si sami vytváříme mezi sebou, zapojujeme děti. Místní rezonují s tím, co děláme, ta činnost mi přináší radost.

 

Sem asi spadá i něco, na čem už dlouho pracuješ, a z čeho bychom se měli všichni radovat, až se uskuteční. V této fázi už snad můžeš prozradit, co se v Luxembursku chystá? 

S velvyslanectvím usilujeme o to, aby jedna z nových ulic na Kirchbergu, tzv. evropské čtvrti v Lucembursku, byla pojmenována po Václavu Havlovi. Přecházel tomu dlouhý proces, diskuse s představiteli města, ale podařilo se. Ulice už je vybraná, a čeká se na to, až se dobudují naplánované stavby. Určitě se při té příležitosti uskuteční nějaká státní návštěva z Česka. Je to v blízkosti hlavního bulváru Kennedy nebo ulice pojmenované např. po Konrádu Adenauerovi. Myslím, že Václav Havel bude mít dobré sousedy.

 

Vnímám, že jsi krom Češky a Lucemburčanky také Evropankou. Jak z Lucemburska vidíš Evropu?

Uvědomuji si, jak křehké je naše bytí, jak křehké jsou vztahy, jak je křehká Evropa – to vidíme na příkladu Brexitu. Možná bychom toho měli chtít od Evropy míň a sami se snažit víc. Ale jsem přesvědčená, že nemáme žádnou jinou šanci než Evropou žít. Sociální sítě a vše, co jsme si kolem sebe vytvořili, nám dává možnost myslet mezinárodně, zabývat se hranicemi co nejméně. Myslím, že mladší generace se spíše než o politice bude čím dál víc bavit o ekologických problémech světa. Problémy lidské evoluce budou asi důležitější, dotknou se nás všech. Jsem hrozně ráda, že mám dva syny, kteří si to uvědomují. I když se neshodneme ve všem, protože už žijí životem své generace, tak myslím, že to berou odpovědně.

 

Tvůj starší syn Matouš, kterého jsme poznali při natáčení, mluvil ještě o jiném problému. O své dřívější rozpolcenosti a jak se s ní vypořádal. A ocenil v tom tvoji velkou pomoc, když jsi mu vysvětlila, že své česko-lucemburské „obojživelnictví“ nesmí brát jako nedostatek, ale naopak jako přednost.

Ano, pro citlivého člověka je to vždy zátěž, i když už druhá generace nemá jazykové problémy. Je to obohacující, ale člověk musí být neustále silný, aby to bral jako pozitivum. V momentě, kdy začne o sobě pochybovat, může být to „obojživelnictví“ zátěží. Matouš se konečně na vysoké škole dostal do podobné, mezinárodní společnosti, a uvědomil si, že není sám. I to mu určitě pomohlo.

Jsem opravdu přesvědčená, že když člověk žije ve městě, ve kterém se narodil, jeho život může je jednodušší. V zahraničí neztrácíte jen zázemí širší rodiny, ale i spoustu známých, které máte díky všem sociálním vazbám, známému prostředí. A uvědomila jsem si, že já jako matka jsem pro své kluky – zejména když jejich táta byl hodně na cestách – asi byla takovým středobodem, majákem. Protože tu kolem sebe neměli tu širší rodinu, byla jsem pro ně  nejen maminka, ale zastávala jsem i další role…a cítila obrovskou zodpovědnost.  

 

Co pozitivního se dá v této situaci najít?

Jiný úhel pohledu, jaksi z výšky. Kritičtější přístup k zemi, kde člověk žije, i k té, odkud přišel. Prožila jsem v Lucembursku moc krásné a zajímavé momenty, mám tu dobré přátele, kterých si vážím. Nechci říct, že bych něčeho litovala, jen cítím neustále jakýsi pocit ostražitosti. Nemohu se „položit“ do bytí, protože cítím, že okolní společnost na nás nečeká. Z toho důvodu si myslím, že emigrace obecně – nebo vůbec život jinde – není pro psychický růst nových generací pozitivní.

 

Myslíš tím, že lidé ukotvení ve svém městě, státě, jsou vyrovnanější?

Asi ano. Kultury se vždy vyvíjely výměnou, ale první generace imigrantů nemůže být hybnou silou společnosti. A je tu také strach, a to oboustranný. Uvědomujeme si, že problémů s vodou, potravinami, bezpečností bude stále přibývat a současný Evropan musí brát situaci tak, jak je. Nemůžeme říct lidem, kteří nemají vodu či bezpečí, že sem nesmějí. Musíme se zkrátka lépe připravit, dělat osvětu. Bude to jiné, bude to zátěž. Ale Čechoslováci, kteří masově odcházeli po roce 1948, 1968 byli pro země, které je přijaly, také zátěží. Musíme zůstat lidmi.  

Mohlo by vás také zajímat...

LIBEREC: Liberecká synagoga byla postavena jako součást objektu spolu s vědeckou knihovnou v roce 2000. Společné akce proto také pořádají Židovská obec a knihovna. Uplynulou sobotu synagoga hostila orchestr strunných nástrojů z Löbau, ve kterém účinkují nejlepší muzikanti Bautzenu, Löbau a Hoyerswerdy. Nebyl to první koncert s nímž se hudební mládež představila prostřednictvím projektu DREIKLANG.

Liberecký kraj, zahraničí
Děti a mládež
Co se děje
19.08.2019

ČR: Jen krátce po své celosvětové premiéře, kdy snímek Dcera získal nejvyšší ocenění Křišťál na francouzském festivalu v Annecy a tento týden hlavní cenu na festivalu v australském Melbourne MIFF, míří toto loutkové drama do Los Angeles na finále studentských Oscarů. Dcera se do trojice nejlepších snímků dostala v konkurenci 1615 filmů z celého světa a v případě výhry naváže na úspěch českého režiséra Jana Sasky, který byl v roce 2016 nominován do užšího výběru na Oscara za nejlepší krátký animovaný film. 

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Živé umění
Co se děje
16.08.2019

ČR: Systém, který vládl v naší zemi před rokem 1989, bránil občanům svobodně uplatnit svoje talenty a schopnosti. Cyklus filmových dokumentů České kořeny přináší příběhy lidí, kteří odchodem z Československa tuto svobodu získali a dokázali jí využít. Autentická svědectví zařazuje do svého vysílání ČT a od března letošního roku je najdete také na webu Místní kultury. 

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Nepřehlédněte
16.08.2019

PRAHA: Narodila se v Praze, ale většinu svého dětství prožila v pohraničí, kam se její rodiče přestěhovali v padesátých letech v rámci poválečného dosidlování. Oba pracovali v rozhlase, kde se profesně nakonec usadila i ona. V tehdy komunistickém Československu snad ani netušila, že se jí někdy podaří uplatnit v oboru, který chtěla vždy studovat – dramaturgii. Osud Aleny Zemančíkové je úzce spjat s amatérským divadlem, ale také s osudem mým, protože je dlouholetou blízkou přítelkyní naší rodiny. Další díl seriálu Před Sametem a po Sametu je tudíž více osobní.

Celá ČR
Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly, Vzdělávání, Živé umění
Články a komentáře
14.08.2019