Život spojený s proutím

MORKOVICE: V domě Dany Ptáčkové v Morkovicích rozhodně neplatí přísloví o tom, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy. Výrobky z proutí najdeme u ní doma jako součást bytového zařízení či jeho doplňky, ale také v přilehlé zahrádce, kterou chrání proutěný plot. Za práci s tímto materiálem udělil ministr kultury v roce 2006 Daně Ptáčkové titul „Nositel tradice lidových řemesel v oboru pletiva – práce z vrbového proutí a pedigu“.

Kvalitní materiál – základ úspěchu

Zpracování přírodních materiálů provází lidstvo díky jejich dostupnosti již od nepaměti. Řemeslníci, zabývající se speciálně pletením z loupaného proutí, se v 17. století sdružovali do cechů. Na Moravě se košíkáři soustřeďovali zejména v Mokrovicích – Slížanech (2,8 tis. obyv., okres Kroměříž).

Potřebné proutí zde získávali z vrb rostoucích kolem řek. Později, od poloviny 19. století, začali vysazovat na polích vyšlechtěnou vrbu americkou. Její proutí totiž bylo kvalitnější a jakost výrobků se tedy podstatně zvýšila.

Dnes se pěstuje kolem 14 druhů vrb a každá odrůda má jiné upotřebení. Od 19. století se k nám z jihovýchodní Asie dováží liana zvaná Calamus rotang, jejíž vnější část (nazývaná rotang) slouží zejména k výrobě nábytku. Naopak k pletení se používá vnitřní porézní jádro, kterému se říká pedig. Bývá o průměrech od 1 až do 10 mm a vyznačuje se výbornou pružností, dá se barvit a v košíkářství slouží zejména při pletení drobnějších věcí, jako jsou misky, košíčky, podnosy, ošatky a další užitné i dekorační předměty, ale také třeba k vyplétání bočních stěn a dvířek dřevěného nábytku. Pedig se kupuje již opracovaný, ale jeho cena stále roste – v roce 1990 stál 1 kg 90 Kč, nyní 250 až 420 Kč.

Košíkářství je rodinnou tradicí

„Nejstarší košíkářský výuční list, datovaný rokem 1858, se dochoval po manželových předcích. A jak bylo tehdy zvykem, jde o malé výtvarné dílo. Já se vyučila v nedaleké Kroměříži jako zpracovatel přírodních pletiv, praxi jsem získávala v tehdy největším košíkářském závodě v Československu, který působil přes půl století v Morkovicích. V roce 1973 mě zaměstnalo Ústředí lidových uměleckých řemesel (ÚLUV) a o 10 let později jsem se tam stala zasloužilým pracovníkem. V roce 1990 mně byl navíc předán titul mistr umělecké výroby, který tehdy udělovala umělecká komise ministerstva kultury. Od roku 1991 se košíkářství věnuji samostatně spolu s manželem,“ shrnuje  Dana Ptáčková svou cestu k řemeslu, jehož kouzlu podlehla celá rodina. Její dvě dcery se totiž vyučily ve stejném oboru, ta starší předává své znalosti v terapeutické dílně kroměřížské psychiatrické léčebny.

Příprava proutí je fyzicky náročná

„Nemáme vlastní prutník, a tak kupujeme materiál od zemědělského družstva, myslivecké společnosti i od soukromých pěstitelů. Ze svázaných otepí se doma po vytřídění dá použít zhruba polovina. Otepi se ponoří do bazénu s asi 20 cm vody a nechají se tam až do jara. Pak se odstraní kůra. To se musí provést během tří týdnů a za pěkného počasí, což je podmínkou. Takto vznikne tzv. bílé proutí, které je třeba před zpracováním schovávat před deštěm. Tmavší proutí se vaří ve speciálním kotli 10 až 12 hodin, pak se zchladí a oloupe se kůra. Poté se nechá 3 týdny venku a to za každého počasí. Stále se s ním musí otáčet, aby měly pruty stejnou barvu. Nejvhodnější je proutí kolem 1 metru. To dlouhé se používá na výrobu tzv. šénu – štípaného vrbového proutí,“ vysvětluje nositelka titulu a dodává: „minimálně jeden rok musí proutí zůstat v klidu. Před vlastním pletením se namočí ve vodě, aby bylo vláčné. Téhle přípravě se věnujeme zhruba tři měsíce do roka a pomáhá nám rodina i známí. A tehdy vlastně nemáme žádný finanční příjem, pouze vydání za nákup materiálu.“

Od drobných předmětů po solitéry

V současnosti se D. Ptáčková zaměřuje na drobnější a zdobnější výrobky, které vyžadují precizní zpracování. Pod jejíma rukama ale vznikají i zcela ojedinělá díla, v nichž se snoubí množství pletacích technik s čistotou zpracování a perfektním zvládnutím řemesla. Jde např. o repliku postranního vozíku k motocyklu pro Veteran Automoto Club v Brně či proutěná nosítka, která se představila ve hře Turandot ve Státní opeře v Praze. Další výrobky vznikají přímo na zakázku – oblíbené je zejména oplétání skleněných nádob různých tvarů a velikostí.

D. Ptáčková je také členkou Sdružení lidových řemeslníků a výrobců (ustaveného po zániku ÚLUV) a účastní se řady trhů, jarmarků a dalších akcí, na nichž své výtvory nejen prodává, ale také seznamuje zájemce s jejich výrobou. Slávu košíkářského řemesla šíří i v zahraničí – ve Velké Británii, Francii, Švédsku, Německu, Rakousku, ale i v zámořské Kanadě. S fotografiemi jejích výrobků se můžeme setkat na stránkách renomovaných časopisů věnujících se designu a bydlení. V roce 2001 získala 1. místo v designerské soutěži „Malý úložný prostor pro 21. století“, kterou vyhlásil Český národní podnik ve spolupráci s ministerstvem kultury. V současné době mohou návštěvníci skanzenu ve Strážnici vidět nositelku titulu mistr umělecké výroby při oplétání stěn seníku.

Eva Veselá